120 hodin
Dnem se dnem se sešel, a tak je tady (opět) pátek.
Včil cítím příjemnou únavu, chodidla, jež mě po vycházce řádně pálí („čím víc pruhů, tím víc Adidas“ zřejmě nebyla dobrá volba), a kávu, která již od odpoledne stydne na mém stole a já se tak stále mohu těšit pohledem na plný hrneček.
Každý pátek nabývám dojmu, kterak je tento den zlomový – nikoliv v tom, že odděluje pracovní týden od víkendu – v pátek si často uvědomím, že spíše než „co týden vzal“ platí „co týden dal“ a já si v jistém čase často říkám, že bych si to klidně zopakovala, přestože pociťuji, kolik jsem vynaložila úsilí, kolik jsem „dala“, ovšem jakési ohlédnutí se mě dokáže naplnit spokojeností, neboť zpětně lépe vidím, že jsem vše udělala tak, jak jsem nejlépe mohla a že tedy není třeba litovat jediné vteřiny, v níž jsem snad, byť nepatrně, pochybovala. Pátek mám ráda kvůli pondělí. A zní to, pravda, divně, což?
Ω Honzík vcházející v konkrétní den brzy ráno do pokojíčku svých dvou sester: „Tesco,“ odmlčel se, „ na všem záleží,“ záchvat smíchu…
Ω K našemu typickému „rannímu rituálu“ jsme s dvojčetem přibraly další – Tomáš Klus – Proměnamě – aneb jak se prozpívat do nového dne.
Ω Vzpomínáte na „šita“? Ano, pejsek babičky naší Svatoňky. Psíci nedělají „haf“, jakožto „ňaf“ a Svatoňka už 13 let nekouše – je to nejhodnější pes na světě.
Ω Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přijala fakt, že některé věci prostě nemohu změnit, jelikož nejsou v mé moci a já tu moc nejenže nemám, ale zároveň vlastně ani nechci. Proč?
Ω Kdybych nosila klobouk, smekla bych jej před Římankou.
Ω Zjistila jsem, že čas uhání rychle a zběsile v případě, když se za ním lidé ženou. Až ve chvíli, kdy se lidé sami stávají tím, kam směřují, čas se zázračně přizpůsobí, ba i – zastaví?
Ω Ráda potkávám. Občas člověka jen tak minu, avšak téměř vždycky je zasažen cíl – srdce.
Ω Připustit si, že je to zlé a není to dobré, je cesta do záhuby.
Ω V knihovně jsem si tentokrát nahrabala. Do „Městečka, kde se zastavil čas“ jsem se zažrala.
Ω Již vím, proč se tu a tam bojím. Mám strach, že do batůžku se mi všichni nevejdou.
Ω Ptala se mě, jak se má takové enormní množství látky naučit. Poradila jsem jí, aby nad tím, co si bezmyšlenkovitě lije a ustavičně hodlá lít do hlavy, zkusila taky přemýšlet.
Ω Život bez PC si docela umím představit. Psala bych na papír, četla bych spoustu knížek a posílala bych dopisy.
Ω Zítra odjíždím vykonat svou první přijímací zkoušku na vysokou školu. Lochtá mě v břiše a jsem nervózní „jako prase“ a stejně vím, že nevím.
Ω Sedím pořád u okna a kávy a mám v hlavě myš Lenku, Rolničku, Svatoňku, Bucíka, Honzíka a… takovou spoustu lidí a různých jmen, že na vyjmenování by mi nestačil ani celý týden, a tak jsem šťastná, že nejmenované zase uvidím a ze srdce jim poděkuji a popřeji krásný den, neb díky nim žiji každý den a přitom žádný není „každý“.
Ω Nehrát hru neznamená být mimo.
Ω „Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci – naději, spánek a smích.“
