Bábovky
Říkala jsem si, že by mohlo být celkem zajímavé udělat v různých domácnostech tzv. bábovkové rozbory (jakási šetření), neboť v různých domácnostech se peče bábovka vždycky trochu jinak, třebaže pokaždé nese přízvisko domácí a často chutná opravdu výborně.
Třeba jako právě ta dnešní, u Svatoňky. Předem jsem byla, již včera u oběda, příležitostně poučena, že daleko lépe než „buchta“ prý zní „moučník“ a kterak onen moučník vlastně není „vlhký“, jakožto „vláčný“. Po včerejším dezertu na „obchodce“ jsem tak dneska mohla složit uctivý kompliment bábovce, jež vzešla z ideje Svatoňky, dle její bábovkové formy.
Někdo s oblibou doposud užívá formu plechovou, zastánci pokroku však přešli na tu silikonovou, ovšem co je důležité – podstata zůstává stejná – stvořit bábovku. Já osobně mám moc ráda čerstvou, klidně ještě teplou z trouby, co se týká barvy – líbí se mi mramor, avšak, upřímně řečeno, nejsem zvláště náročná, alespoň co se tedy bábovky týká, může být klidně i malá, střední, přičemž velká je rovněž dobrá volba, hlavně když mi při degustaci blikne v hlavě: „Ha, bábovka!“
Zrovna ve středu týdne mi takový blikanec náramně přišel vhod, poněvadž, jak sami vidíte, byl pro mě velmi inspirativní! Navíc – bábovka, kávička, namísto vlka Svatoňka, místo myslivce Rolnička, žádný pustý les, ale světlý pokojík, bez strašlivých zvuků – jen hlas Toma Kluse v uchu, k tomu jedna milá povinnost – domalovat Buddhu, nic víc, nic míň – inu, krásné to trávení březnových chvil!
A na závěr si dovolím napsat krátké motto:
Pakliže dojde ti snad chuť, ba i smyslný argument – umělcem hned buď a popadni pečící instrument.
