Kateřina Svobodová - Allanová

Po období prvního maturitního stresu, který po písemné části nových maturit odezněl mnohem rychleji, nežli přišel (jeho poslední tóny jsem stěží zaregistrovala), jsem si TO uvědomila. Kromě poměrně dobrého pocitu z dosavadního testování a ještě příjemnějšího pocitu z chození po městě, když člověk konečně opustí třídu, jež dávno ztratila příchuť jistoty, a s černou propisovačkou si hrdě kráčí dopolednem, a to s jedinou ambiciózní myšlenkou: „Jsem maturant – kdo je víc?“, jsem pochopila, že se momentálně nacházím teprve kdesi na úpatí velehory a zároveň vidím až na její vrchol čnící dost vysoko k nebi. Došlo mi, kterak již není cesty zpět, neboť prostě není kam couvnout, a proto musím pouze vpřed. Jestli bych si něco přála – slůvko „musím“ změnit na daleko dobrovolnější „chci“, při postupném stoupání přesvědčit nohy, ať nezpomalí krok a hlavně neuhnou z trati. Na otázku, zdalipak se cítím být maturantkou, (si) popravdě odpovídám „ne“, poněvadž vím pořád tak strašně málo, přitom vím stále víc, že štěstí jsem měla (a mám) veliké – zejména na LIDI, kteří jsou kolem mě, kteří mě obklopují, mezi něž zkrátka patřím – právě tohle cítím a s vděkem přijímám (spolu s tím i tolik lásky, důvěry, radosti…). Třebaže potichu, opatrně přemítám, jak to potom dokážu… opustit…, přestože cesta z úpatí nebude krátká a já na ni hledím se vším respektem, přesto však – život je změna, jejím smyslem, podle mého názoru, je pochopitelně měnit (sebe a tím po kouskách i ostatní), ovšem i nezapomenout neměnit (ostatní, kteří po kouskách změnili i mě), jelikož jak by to pak šlo? (Naše srdce by byla smutně prořídlá, až pustá.)

Během úvodní části maturit jsem se setkala s různými reakcemi, přičemž to rozhodně nebyly jenom projevy stresu a strachu, ba spíše naopak – viděla jsem podporu a přejícnost, čehož si nesmírně cením. Veškeré očekávání a nesmyslné řeči o tom, že díky jakémusi papíru ze mě bude „něco“, jsem hodila za hlavu. Jednak maturitu vnímám jako vstupenku do světa jménem Život, kde to ještě neznám, a tedy si tuto vstupenku chci plně zasloužit, a to s naprostou pokorou, druhak rozhodně netoužím být „něčím“, jakožto „někým“, což s onou vstupenkou souvisí jen částečně. Do stavu naštvanosti se snažím, pokud možno, již vůbec nedostávat (proč klid v sobě ničit), avšak co mě mrzelo, byla opět arogance, touha ukázat se, předvést se…; není překvapením, že tímto způsobem se projevovali pokrytci, kteří v tajnosti prahnou po boji (závist a nenávist v nich vyvolává pocit naplnění), kteří jsou tak sebejistí, byť ví velmi, velmi málo – „skromnost“ je jim k smíchu, jímž rovněž pohrdají. Heslo „něco za něco“ se mi hnusí a tonoucí se potom může jedině stébla chytat (přiznávám – četla jsem Saturnina).

Nedávno jsem, díky pěkné úvaze, uvažovala (– logicky, přestože matematika mi dodnes připadá nelogická). Nad otázkou, zda existuje něco mezi nebem a zemí. Už vím, že existuje, JE. Jsou to právě ti LIDÉ chodící po zemi, kteří snáší modré z nebe, leč někdy prostě „jenom“ sebe, což klidně stačí, protože SEBE v podobě čisté, opravdové, upřímné. Netřeba ustavičně hledat dokonalost (ta beztak na světě není) a hrát si na lepší. Téma „lepší JÁ“ by patrně bylo na samostatné zamyšlení, avšak ono to vždycky stačí mít na vědomí, jako to „JÁ“ – takové, jaké JE.

Včil pozoruji oblohu a opíjím se (nikoliv kakaem), jakožto pohledem na ni. Periferně mě však volá „hromádka dějepis“, „hromádka základy společenských věd“, „hromádka angličtina“, „hromádka čeština“ a nespočet dalších hromádek. Je to „hustý“, a tak s tím budu musit něco začít dělat, aby to postupně řídlo a rýhy v mém mozečku se prohlubovaly (kam až to jde, viďte?). Taky mě napadlo… co ty všechny hromádky prostě přesunout ze stolu na zem? Ba ne, neboť potřebuju dokázat…, kterak to dokážu. Dokázat to SOBĚ. Všichni ostatní si jdou SVOU TÚRU, jejíž součástí klidně být mohu, ale k tomu já žádné důkazy nepotřebuju, neb věřím a zdá se mi to nesmírně osvobozující.