Na horu
Připadám si jako... horolezec.
Ustavičně se šplhám kamsi nahoru - někdy z vlastní vůle, jindy mě k tomu přímo nutí povětrnostní podmínky - o vrcholu samém pak mám sice ponětí, čučím na něj, ačkoliv se sama sebe dost často ptám, co je to vlastně ten "vrchol" a jestli se na něj právě já vůbec někdy dostanu. Neschovám se cestou přeci jenom do stanu? Každopádně své lano záměrně zasekávat nehodlám, třebaže bych se tuze ráda alespoň na moment zastavila a rozhlédla se kolem sebe, vždyť je to tak krásné, jenže to už bych zase určitě byla napomínána dalšími lezci, kterak zbytečně zdržuji a ať rychle koukám pokračovat. Myslím, že uspěchanost není dobrá věc. Je to klec.
Já bych se z té klece ráda dostávala častěji, neboť bez ní se mi volně dýchá a mám pocit, že jedině takové dýchání má smysl. Dýchání není o tom, abychom si nadýchali jaksi do zásoby, poněvadž předem víme, kterak "tady a támhle" nám jistě nebude stačit dech. Dýchání pravé spočívá ve vychutnávání si každé jednotlivé vůně, je o procítění. Škoda, že se snažíme urychleně cítit "to" i "ono", zatímco potom velmi brzy zapomínáme, jaké tedy bylo to "ono"? A skutečně "ono" již bylo?
Jestli bych si kdy, když už, měla vybrat svůj únik do zážitku (to je dneska totiž moderní - utíkat a zdrhat - na druhou stranu co občas člověku zbývá jiného), vybrala bych si místo v horách. Kdysi jsme, spolu s maminkou a Rolničkou, pravidelně lezly tzv. bouldering. Vzpomínám na to moc ráda a... zvláštní... tohle přesně vím... jednou se k tomuto lezení vrátím. Zdalipak je tento cíl tím vrcholem?
Nádherné.