Kateřina Svobodová - Allanová

... proud dění

Chladný vítr ve stromech

ladně koruny vzdouvá,

ptáci unášejí na křídlech,

co mou myslí bloumá.

Západ slunce nad střechami

zrcadlí se na oknech paneláků,

čas něžně pohupuje loďkami,

jež bez plachet a kormidelníků

chtěly by plout tam, kam jde proud,

avšak směrem proti žene se bouře,

neb jak s figurkami touží jimi hnout,

zdalipak zanese je na široširé moře?

Vlny, mořské panny a nekonečný oceán –

jenom hvězdy, malé lucerny, svítit budou

na cestu těžkou, jejíž cíl předem je znám –

úkolem je jít za ním, sám, s vůlí a touhou.

Černý čaj chutná po dalším čtyřverší,

jenže na siluetě námořníka

pozoruji očních víček klesání –

k čemu je potom slov tolika,

když pouze někdo v nich umí číst,

snad stačilo by napsat, že do srdce

mám jména vyrytá a navždy nosit

budu je s sebou, všude na těžké cestě.

Jak krásné jest nalézat zalíbení –

v hudbě, v knihách, v každé době;

a po trase větříku posílat jen Tobě –

kus sebe, část nebe a sladké políbení.