Vánoční anděl
I.
„Maminko, odpusť. Sbohem,“ odešel.
Vydechl. Ocitl se na barevné chodbě, na které se mimo jiné vyjímal nápis: „Penzion pro důchodce“. Marek prošel úzkou uličkou. Zastavil se u společné fotografie všech ubytovaných. Pousmál se. Vtom se za jeho zády otevřely dveře.
„Vaše matka je na tom velice špatně, bojím se, že…“ Marek skočil vrchní sestře do řeči.
„Vím,“ přikyvoval, „jenže nutně potřebuji odjet, nemohu tady zůstat.“
„Vaše matka vás ale taky potřebuje. Navíc budou Vánoce,“ snažila se jej přesvědčit, aby ji tu samotnou nenechával.
„Jste velmi starostlivá a děkuji za vaši snahu, přesto – za týden odjíždím. Své rozhodnutí nezměním.“
Cestou domů Marek usilovně přemýšlel. Myslel hlavně na matku. Věděl však jistě, že v tomhle městě své štěstí určitě nenajde. Po osmi letech prožitých ve společné domácnosti s ženou, jež hluboce miloval, zůstal stejně sám jako kůl v plotě. Tento pocit jej čím dál víc ničil. A z jeho rodiny zbyl jen on a matka, která je nemocná a kdoví, jestli si vůbec ještě uvědomuje, že má syna. Marek proto příliš neváhal, když mu byla nabídnuta pracovní příležitost ve Francii, o níž tak dlouho snil.
II.
„Tak šťastné a veselé, slečno Aničko!“ pokřikoval starší muž na usměvavou květinářku a pomalým krokem opouštěl útulný obchůdek.
„I vám, i vám!“ mávala na pozdrav Anička.
Ta ve skutečnosti zatím jenom toužila po šťastných a veselých Vánocích. Před pěti lety tragicky zahynuli její rodiče a od té doby je na všechno úplně sama. Tolikrát už ji napadly ty nejčernější myšlenky, avšak vždycky se jí v pravou chvíli vybavily ty krásné vzpomínky, které za svůj život doposud nastřádala, a dávaly jí naději v lepší zítra. Anička je mezi lidmi hodně oblíbená. Pečlivě zajišťuje chod květinářství, protože květiny jsou její vášní, pravidelně dochází na výpomoc k postiženým dětem a ke všemu je vzornou studentkou vysoké školy. Nemá ve zvyku si stěžovat na nepřízeň osudu.
III.
„Heleď, Tome, zavolej později. Mám teď fofr, zítra musím naposled do práce a nevím co dřív, za pár dnů odjíždím. Jdu koupit kytku pro šéfovou, tak se nezlob, fakt teď nemám čas. Ozvu se ti, čau,“ Marek sundal telefon z ucha a ledabyle jej schoval do saka. Potom nasměroval svou chůzi ke krámku na rohu ulice. „Květinářství u Aničky,“ hezké jméno. Vstoupil.
Uvnitř to nádherně vonělo. Marka okamžitě zaujala skvostně naaranžovaná výloha a pestrá výzdoba prodejny. Avšak nikde nikdo.
„Hola, hola!“ zvolal Marek. Zpoza pultu náhle vyběhla něžná dívenka s jiskrou v oku.
„Moc se vám omlouvám, mladý pane. Čím vám mohu posloužit?“ oplývala energií.
„Anička,“ mumlal si pro sebe Marek, „a vypadá zrovna jako anděl.“
„Cože? Anděl?“ Anička se rozesmála.
„Vážně, slečno,“ Marek trochu zrudl.
„Tedy anděl je vám k službám. Mohu vám nějak poradit?“ zdvořile se otázala svého zákazníka.
„Ano, v kytkách se vůbec nevyznám. Chtěl bych věnovat… něco na rozloučenou své nadřízené.“
„Ach tak. Mám nápad!“ Anička si poskočila a v mžiku začala motat provázek, stříhat růže, skládat balicí papír. Marek žasl. Zhruba po deseti minutách bylo hotovo.
„Tady máte, milý pane, vaše nadřízená bude sto procentně spokojená,“ s radostí oznámila Anička.
„Děkuji. Je to prostě úžasné!“ Marek byl nadšený. Pak dárek zaplatil.
„A drobné nazpět,“ květinářka natáhla ruku s mincemi.
„Kdepak. Mně stačí váš andělský úsměv,“ odvětil Marek.
„Vážně? To jste mě potěšil,“ Anička zčervenala.
„Na shledanou,“ rozloučil se Marek.
„Na shledanou.“
IV.
Den Markova odjezdu se blížil, třebaže měl stále co zařizovat.
Byl večer, když se autem vracel z práce domů. Na semaforech prudce sešlápl brdu. Ze zadu do něj něco narazilo. Slyšel zvuky tříštícího se skla. Lekl se, zapnul výstražná světla a vystoupil.
„Jakej blbec!“ rozčiloval se a šel k autu, jež do něj nabouralo.
„Tady anděl,“ vyčítavě se přiznala mladá slečna se zakrváceným obličejem. Marek v tu ránu poznal květinářku Aničku.
„A sakra! Není vám nic?!“ strachoval se Marek. Dívku chytl kolem ramen a starostlivě si prohlížel její tvář.
„Ne, nic mi není. Promiňte, na moment jsem ztratila koncentraci a takhle to dopadlo,“ sypala si popel na hlavu.
„Hlavně, že jste v pořádku. A auta to taky přežila. Můžete nastartovat?“ Anička nastoupila do svého vozu a otočila klíčkem.
„Ano, mohu. Je to naprosto v pořádku,“ Markovi se ulevilo a i on šel nastartovat svůj mercedes.
„Výborně – oba řidiči živi a zdrávi, ke všemu i auta fungují!“ konstatoval Marek. Anička se usmála.
„Poslyšte, neměla byste chuť na dobrou večeři?“ navrhl Marek. Květinářka zpozorovala jeho klepoucí se hlas.
„Měla,“ hbitě reagovala.
„Výtečně! Tak mě, prosím vás, následujte. A opatrně,“ culil se Marek.
„Pokusím se.“
V.
Večer ti dva strávili společně v italské restauraci. Nejdřív si Marek se zájmem vyslechl příběh Aničky, načež Anička pozorně poslouchala osud Markův. Téměř čtyři hodiny uplynuly.
„Musím už jet,“ Marek se zvedal.
„I já. Děkuji za večeři a za příjemné povídání. Škoda, že odjedete,“ z očí se jí vytratila ta jiskra. Marek ji pohladil.
„Škoda.“
„Tak vám přeji hodně štěstí na vaší cestě!“ Marek znejistěl.
„Kdy a kde ještě mohu spatřit takového anděla?“
„Na Štědrý den přece,“ Anička se Markovi zahleděla přímo do očí.
„Kdepak. Na Štědrý den budu dávno jinde a vy to sama víte.“
„Škoda.“
Odmlčeli se.
„Počkejte… a kde bych vás mohl vidět?“ naléhal Marek.
„Snad tam, kde se slétávají všichni andělé o Štědrém dni,“ Anička si rychle nasadila kabát a svižně opustila restauraci. Marek se nestačil ani pohnout a už byla pryč.
„Kde se scházejí všichni andělé o Štědrém dni?“ Marek byl na rozpacích.
VI.
Pomalu se setmělo. Z náměstí se šířila líbezná melodie:
„Štědrý večer nastal, štědrý večer nastal – koledy přichystal, koledy přichystal.“
Po sedmé hodině vše utichlo, na zasněžených chodnících ani stopy po lidech, až…
Tma a lesk světýlek ze stromečku vykreslily ženskou postavu. Ta se ladně přesunula k betlému. S napětím vyčkávala, zdalipak přijde i on…
Čas plynul a Anička, přestože obvykle bývá velmi trpělivá, ztrácela naději.
Zanedlouho zaslechla šum sněhu.
„Marku?“
Ticho.
„Marku?“
Ticho.
„Aničko, andílku můj, to víš, že jsem to já!“ Marek se rozeběhl k Aničce. Tu zalil pocit blaženosti a skoro plakala dojetím.
„Marečku, jak jsi věděl, kam se slétají všichni andělé?“
„Nevěděl. Věřil jsem, že to vím. A taky vím, že šťastný mohu být jedině tady a jedině s tebou!“
Jejich těla objímal měsíc.
VII.
„Maminko, rád bych ti někoho představil.“
