U růže
U RŮŽE
Divadelní hra o třech obrazech. Hlavní postavu ztvárňuje moudrá paní, která, jak se praví, má velmi dobrý mozek. Kdekdo si k ní chodí pro radu. Jejím věrným partnerem je ochotný sluha, který ovšem není vnímán jako sluha, ale jako rovnocenná osoba. Paní domu velmi ráda udílí rady. Jako odměna jí stačí, když vidí, že z člověka nevědomého, stane se člověk jinačí. Bez větších problémů přistoupí i na výměnu svého mozku za jiný. To proto, aby názorně předvedla fakt, o který vlastně neběží.
Postavy:
Paní - moudrá, zkušená
Pán - trpělivý, věrný
Žadatel - paličatý, umíněný
Dnes
(Brzy ráno, v domě paní. Právě popíjí se káva. Po chvíli přichází udivený sluha.)
PÁN: Dobré ráno. Jistý žadatel… prý by chtěl získat váš mozek, moje paní.
PANÍ: Prosím? Tohle někdo po mně žádá?
PÁN: Ano, jistý člověk, jenž není patrně spokojen se svým mozkem. Jste přeci vyhlášena, z toho pohledu, že čišíte moudrostí. Však tentokráte, nikdo neprosí vás o radu, ale o hmotný předmět, který je bezpečně ukryt ve vaší hlavě.
PANÍ: Prosba víc než podivná. Co ale s ní…
PÁN: Dejte mu tedy váš mozek, moje paní.
PANÍ: A co zbude mě?
PÁN: No…
PANÍ: Souhlasím, tak si je zkrátka vyměníme!
PÁN: Dobrý nápad, hned jdu pro něho.
(Sluha odejde. Za nedlouho přivádí i pana žadatele.)
PANÍ: Dobrý den, to vy, pane, chcete mít můj mozek?
ŽADATEL: Ano, to jsem já, vskutku, já chtěl bych váš mozek.
PANÍ: Ano, a smím se zeptat proč?
ŽADATEL: No, smíte, ale to se asi nikdy nedozvíte, nechce se mi totiž přemýšlet, víte.
PANÍ: Ach tak, to ten mozek. Budiž, zde je můj. Bůh ho opatruj. A tady ten, ten patří vám?
ŽADATEL: Ano, samozřejmě.
PANÍ: Tedy díky zaň. Na shledanou. Uvidíte, tento žadatel vypadal…. Tyto lidi já již dobře znám. Nebude přec spokojený.
2. OBRAZ
O týden později
(Paní sedí u krbu a čte. Z jejího klidu vyruší ji sluha její.)
PÁN: Prý by chtěl zpět svůj mozek, moje paní.
PANÍ: Pardon?
PÁN: No, jde o to, ten pan žadatel, spokojen stále není, zřejmě opět měla jste pravdu.
PANÍ: Aha, asi tuším, oč tu běží. Přiveďte ho, prosím vás.
PÁN: Ovšem, už proň běžím.
(Společně se sluhou vstupuje rozhořčený žadatel.)
PANÍ: Dobrý den, pane, to jste vy, jež nejste spokojen se svým novým, podle vás s lepším mozkem?
ŽADATEL: Ano, to jsem já.
PANÍ: Směla bych se zeptat, co se stalo?
ŽADATEL: Smíte, ten mozek totiž, nefunguje.
PANÍ: Co tím myslíte, drahý pane, vždyť musí fungovat.
ŽADATEL: Opravdu, ale jděte!
PANÍ: Určitě funguje, ale…
ŽADATEL: Je prázdný. Nic v něm. Jen tma ho hatí. A na nic mi stačil ten můj pravý.
PANÍ: Samozřejmě, že nic v něm. Samo od sebe na světě přeci nic není! Čekáte, až mozek vám přinese lepší výsledky, myšlenky, či snění? Ne, takhle to opravdu není! Přiznejte, vy jste s ním nic nedělal.
ŽADATEL: Ano, přiznávám. Proč bych taky měl? Je od vás. Čekal jsem, kdy konečně začne pracovat. Byl váš, a to snad mluví za vše.
PANÍ: Mlčte, už chápu vás. Tak vy jste tedy čekal. A závidíte lidem, když se jim lépe vede než vám?
ŽADATEL: No tak…. Tohle není téma našeho hovoru, přišel jsem, protože si stěžuju!
PANÍ: Ach ano, stěžování. Jak snadné! Jako lhaní! Můj milý pane, vyveďte toho pána.
PÁN: Ano, má paní, jak jen si přejete. Ale co bude s těmi vašimi mozky?
PANÍ: Co? No, nic přece. Zůstanou tam, kde právě jsou.
PÁN: Ovšem, jen, tento, který máte ve své hlavě, je toho pána, který má zas váš.
PANÍ: Zajisté. Můj milý, jak málo stačí k pochopení celé věci. O mozek nejde přeci.
ŽADATEL: Oč tedy jde?
PANÍ: Vidíte, dva lidé, dva mozky. My vyměnili jsme je. A teď? Chcete původní zpátky.
PÁN: A co z toho plyne?
PANÍ: Můj ty světe! Nezáleží přeci, jaký mozek, ale co v něm. Tu šanci myslet, my dostali jsme stejnou.
ŽADATEL: Ano, s tím téměř souhlasím.
PANÍ: Děkuji. Přitom, vy jste s mozkem nedělal nic. Čekal jste. Měl jste učinit víc!
ŽADATEL: Víc? To protiví se mi!
PANÍ: Vím.
ŽADATEL: Kdo tedy za nefunkčnost mozku může?
PANÍ: Budete se asi divit. Vy sám. Pořád myslíte si jaksi špatně, že to, po čem toužíte, tak hravě s tímto mozkem dokážete. Omyl!
ŽADATEL: Prosím? Tak tedy jste mě podvedla!
PANÍ: Kdeže! Vy, pane, podvádíte už dlouhou dobu sám sebe.
ŽADATEL: Nerozumím.
PANÍ: To, po čem toužíte, opravdu o tom i sníte?
ŽADATEL: Ano, dnem i nocí.
PANÍ: Dobrá. A co práce na tom, abyste svého snu dostál?
ŽADATEL: Ne, to je moc, mně stačí ten mozek. Popřípadě můj talent.
PANÍ: Talent. Vy nějaký máte?
ŽADATEL: Ano, jsem pln talentu, neb bylo mi dáno do vínku výtvarného umění.
PANÍ: Obdivuhodné. A co svedete?
ŽADATEL: Už od dětství krásně maluji růže.
PANÍ: Ach, jak romantické. A co ještě dokážete?
ŽADATEL: Už nic. Ale růže bravurně!
PANÍ: Nic víc?
ŽADATEL: Ne!
PANÍ: A jsme zase u toho. Nijak svůj talent nerozvíjíte, nepracujete na sobě, a proto umíte jen ty růže, třebaže jsou krásné.
ŽADATEL: Aha… Takže…
PANÍ: Už chápete?
ŽADATEL: Asi ano!
PÁN: Bravo.
ŽADATEL: Tak tedy, chci-li být tak dobrý jako vy, měl bych chopit svou šanci, kterou jsem dostal právě tak, jako vy.
PANÍ: Výborně!
ŽADATEL: A mám-li talent, měl bych ho, samozřejmě, rozvíjet.
PÁN: Přesně tak!
ŽADATEL: Sakra, teď zasloužil bych na čumák! Že nezkusil jsem to dřív.
PANÍ: Patrně neměl jste čas, protože jste brblal, jak je vše nespravedlivé na tom světě.
ŽADATEL: Ano, to pravda jest.
PANÍ: Na co ještě čekáte? Vzhůru do nového života. Já přeji vám štěstí.
ŽADATEL: Já děkuji vám, mé oči jsou již otevřené.
PANÍ: Tak už jděte. Sněte si, za svými sny jděte si, nedaří-li se vám, nevzdávejte to a stále rozvíjejte svůj výtvarný talent. Však čas ukáže.
ŽADATEL: Ano, již vím, že nezáleží tak úplně na mozku, ale na člověku. Tedy práce, vůle, píle….
PANÍ: Jak snadné!
ŽADATEL: Děkuji, drahá paní.
PANÍ: Není zač, drahý pane. Budu čekat, co s vámi se nyní stane.
ŽADATEL: Však uvidíte!
PÁN: Na shledanou, příteli.
O rok později
(Paní čte ve své pracovně noviny. Sluha vstupuje náhle, bez vyzvání.)
PÁN: Přišel vám dopis, moje paní. Jakýsi vyhlášený malíř zve vás na svou výstavu.
PANÍ: Tak přece to dokázal! Vidíte, vskutku každý může…
PÁN: ....a to začínal u té růže!
KONEC
