Den U
„Buď příjemný a milý ve tváři, vlídný a zdvořilý ve způsobech, přívětivý a pravdomluvný ústy, vroucí a upřímný srdcem. Miluj a tak milován budeš.“
Jan Amos Komenský je označován jako Učitel národů – myslím, že zcela po právu. A právě datum 28. března je den, kdy se Komenský narodil, a tak, postupem času, i další výjimeční lidé, již přijali své povolání jako poslání a stali se Učiteli, kterým dnešní den patří – Den Učitelů.
Nevím, jak nejlépe se vypsat z pocitů šťastných a veselých, a to ani nejsou Vánoce, když teď cítím ohromnou sílu a chuť jít dál – další dávku strachu a nejistoty jsem opět zabila – snad bych i dokázala vyletět vysoko nad mraky a obejmout celou Zemi! Proč? Dost možná prostě proto, že kolikrát stačí BÝT a nechat srdce BÍT.
Jak měsíce roku školního neúprosně ubíhají, bojím se víc a víc, jenže je v tom spíše nutná dávka pokory a odhodlání. Jestli jsem za někoho vděčná, pak jsem tedy velmi, a to za LIDI, kterým je taky občas smutno, mají starosti, nejsou bezchybní ni dokonalí, ráno potřebují kávu i úsměv, čas od času pláčou, rádi se baví a veselí, pečují o své vlastní rodiny… ano – jsou to UČITELÉ. Poznala jsem, že i oni hledají – mnoho a mnoho věcí (motivaci, zpětnou vazbu, smysl, ba i sami sebe) a rozhodně se vyvíjejí, stejně jako jejich žáci. Věřím v něco vyššího mezi žákem a učitelem, jelikož z obou stran se vysílá jakýsi signál – žák dává učiteli, učitel dává žákovi – není to jinak. Pochopila jsem, kterak předávat informace a nové poznatky nemůže zkrátka každý, a proto ke svým UČITELŮM vzhlížím a respektuji je, zároveň v nich objevuji LIDI a vidím se v nich, neb ono je to JEDNO. Již dávno vím, že nevím a že úkolem učitele není svého žáka dovést k cíli, nýbrž hlavně nasměrovat k němu a vštípit mu víru a odvahu, takže nevědomý touží cíle dosáhnout, neboť si váží sám sebe, jakožto i ctí svého učitele.
Vypozorovala jsem poslední takovou tendenci, totiž svalovat vinu na druhé, ke všemu být arogantní, chovat se povýšeně, pro svůj osobní růst nic moc nedělat a při své nevzdělanosti se pak jednoduše odvolávat na nedostatek talentu, času či na špatného učitele (já osobně se rovněž neztotožňuji se všemi svými UČITELI, to ale neznamená, že jsou špatní). Řeč je samozřejmě o žácích, kteří v budoucnu chtějí „hodně peněz za málo muziky“, což je smutné a pro mě nepochopitelné. Přitom – žáky sžírá nuda, pasivita, později stres – ucházejícím motivačním prvkem je snad tahák, ustavičné odkládání povinností, vidina facebooku a pravidelné kapesné. Tedy, pod výhružkou neklasifikace nebo horší výsledné známky žák hned dojde k jinému závěru – hlavně nějak proplout. Náhle se mění v ochotného, aktivního, cílevědomého a vzorného snaživce, který má však k „žákovi“ sakra daleko. Tomuto nešťastnému přístupu se už jenom směju a spravedlnosti se nikterak nedovolávám, poněvadž kde? Vždyť je to JEDNO. Škoda jen, že žáci samotní si doposud nedokážou (neumí) vybrat svůj VZOR, ke kterému by vzhlíželi, ačkoliv si jej volí, ovšem často z řad rádoby buřičů, reformátorů a obrozenců (pod těmito pojmy se však, byť poněkud nenápadně, skrývá ignorace, nemorálnost a neschopnost dodržovat řád).
Při své cestě vzděláváním jsem už tolikrát mohla mít, upřímně, z něčeho výhodu, jenže já tohle nechci a nikdy chtít nebudu, protože neočekávám zpět nic, co se podobá hodnotící odměně – skutečnou hodnotu pro mě má vztah ŽÁK – UČITEL, toužím po sebezdokonalování, po důvěře, volám po naději, pěstuji přátelství a lásku. Jsem šťastná, že jsem ŽÁK, co může vzhlížet ke svým UČITELŮM, neb jsme LIDI a je to JEDNO. Učitelé učí, ti MOJI navíc ukazují, vedou, směrují, motivují, podporují, milují.
Já JE pouze
ZRCADLÍM.
