Kateřina Svobodová - Allanová

Je tady další střed týdne, spolu s ním i pár střetů – převážně hloupých malicherností, nad něž se doposud pokouším povznést, jenže nejde mně to, ačkoliv se fakt snažím – proti permanentně naštvaným jedincům je však i Dlouhý příliš krátký a Red Bull je sakra slabý šálek kávy. Maryšo?

19. březen. V kalendáři se píše cosi o Josefovi, já znám jenom dva Pepy, v mém diáři pak stojí poznámka „přinést Malého prince“, zatímco v hlavě mám už navždy jednoho skutečného, jehož jméno zní krásně, totiž Jan – do srdce vytesán.

Občas dovedu být neuvěřitelně sentimentální či nostalgická. Dneska na mě přišlo obé zároveň. Již přesně sedm let totiž hraji roli starší sestry, přičemž daleko spíše než o jakýsi herecký výkon tady běží o prožívání, poněvadž lásku předstírat opravdu neumím, v tomto případě navíc absolutně nemusím.

Díky Malému princi se nebojím ptát se a vlastně se nebojím skoro vůbec, s Malým princem si povídám a rozumím úplně všemu, co mi vypráví, Malý princ mě naučil naslouchat a věřit lidským srdcím. Náš Jan (nebo prostě Honzík, Jenda, Jeníček, Mrňousek, Ričrd, Medvídek, Brouček, Beruška a spousta dalších zvířátek…) je pozoruhodný učitel, jenž otevírá oči, který mi dovoluje být sama sebou, hrát si, smát se, plakat, zlobit… Honzíček je kouzelné dítě, v jehož přítomnosti se cítím být zase dítětem – upřímná, spontánní, veselá – spolu s ním si vychutnávám svobodu a každý výjimečný okamžik. Dívám se. Až Jeníček mi ukázal, že mohu lidi obejmout, když je mám ráda, mohu jim to dokonce i říct.

Honzík – dítě, učitel, velký Bráška, pro něhož vždycky budu malou Sestrou – vždyť to on je Štěstí, Radost, Láska.

VŠECHNO NEJLEPŠÍ.

(Klíč.)