Syslím
Dokázala mě rozesmát Pawlowská, smíchy jsem brečela kvůli Rolničce, rozveselila mě Svatoňka, na kolenou jsem se svíjela díky Bucíkovi, za břicho jsem se popadala s Ričrdem. I teď se stále chichotám, docela sama, přestože mou společnicí je čokoláda „HAPPY COWS“, přiznávám, leč už vlastně ani nemám důvod k stahování obličejových svalů – možná právě proto ten poněkud trpký úsměv, puberťačka již taky nejsem – soudím tak na základě čerstvé zkušenosti s klonem s podobným sklonem. Smát se mi prostě… co? Chce, což považuji za hlavní příčinu k počinu. Myslím, že kdybych se snad momentálně začala pitvat v tom, jak „je to hrozné“, „nehorázně těžké“ nebo „zatraceně nespravedlivé“ (život, svět, VŠECHNO), cítila bych se příšerně, přitom dobře znám chuť sladkého pocitu, jenž nutně nemusí souviset s vítězstvím. Nejprve jsem se rozhodla, že onu zvolenou příchuť znovu ochutnám. Pak jsem si ukousla větší sousto a... dělám něco obdobného jako křečci – syslím. Smích je lepší než slzy, myslím.
Smyslem je lehkost bytí,
ne strach, kdy tě kdo chytí za nos,
smyslem je čistota, jíž svítí každý,
kdo ze sebe smyl nános.
