O chrup(u)
Špatně jsem spala. Jednak neklidně a druhak málo.
Ráno jsem na sobě okamžitě poznala, že mám nakročeno k protivnosti, a tak jsem se snažila při své první denní cestě, při cestě do koupelny, potkat co nejméně lidí, abych musila co nejméně mluvit.
Dívám se tak do zrcadla. Člověk je prostě nedokonalý, přičemž dokáže být příšerně protivný, když na to přijde. Co s tím? Snad by pomohlo nebrat se příliš vážně a z plných plic se zasmát tomu morousovi, jenž nevrle civí do skleněného obrazu a v duchu si zatím myslí cosi o nihilismu a holduje mu.
Za chvíli se mi konečně ulevilo. Ne však na dlouho.
Kartáček, pasta, zuby. Počkat…
Úterý – zubařka! Jestli se někde cítím sakra nejistá, zatraceně malá a potím se sotva jen vejdu do čekárny, je to právě u zubařky. A nevím vlastně ani proč. Vždyť s chrupem problémy doposud nemám, a proto by to mělo být v pohodě. Jenomže už jenom ta chodba – ten smrad, ty všelijaké plakátky „jak na to“, ten zvuk vrtačky… Když jsem byla ještě docela malá, uklidňovala mě vidina obrázku, který po prohlídce určitě dostanu, zklidňoval mě vyrovnaný výraz Rolničky při odchodu z ordinace, z něhož jsem vždycky dokázala usoudit, že když to zvládla i ona, tak to zmáknu i já, neboť Rolnička byla (a je) v otázce bolesti zkrátka citlivější než já, zato statečnější, a proto chodívala (a chodí) do „boje“ často první – koneckonců je v abecedě přede mnou, avšak stejně ji vážně obdivuju. Já tedy vcházím do ordinace až druhá v pořadí.
Paní zubařka je malá, milá osůbka s bílým pláštíkem. A má ráda kočky. A svou práci jakbysmet. Její hlas je mi celkem příjemný, ačkoliv jej obvykle poslouchám přes ten štít z plexiskla, co nosí naplácnutý na svém obličeji. Kolikrát bych si s paní zubařkou ráda popovídala, ovšem je tu hned několik ale: 1) s otevřenou pusou povídat neumím 2) ona pořád o tom chrupu… Je to složité. Apropo – přišla jsem na to, kterak jedním z možných důvodů, proč na preventivní prohlídky nechodím úplně ráda, může být i to, že já jsem tam nepřímo nucena lhát. Inu, jak mám nejlépe reagovat na otázku sestřičky, zdalipak jím zdravě a vyhýbám se sladkým nápojům, aby to bylo i pravdivé? Paní zubařka do toho začne přednášet o správném čištění zubů, přičemž já dobře vím, že to čas od času jen tak šolíchám, navíc – oblíbený kartáček po půl roce vážně přeci nevyhodím. Jsem lhář, lhář – jestli si tuto mou výpověď o zubech, o mých zubech, náhodou přečte i zubařská dračice (jak by pravil Robert Fulghum), mohu si být jistá, že v úterý budu minimálně o dva zuby moudrosti chudší, a to jsem si myslila, že bych měla být moudřejší. Výtěžek proto věnuji na kočky.
Tolik o chrupu, zubařské dračici, kočkách…
A mé protivné já? Nechala jsem jej utopit v kakau.
Nyní bude následovat další projev mé barvité osobnosti.
Otevírám diářek… pomaličku… hlavně pomalu...
Ááááááááááááááááááá!