O Džejn
Existují osudová setkání. Ovšem ne vždy mají pozitivní nádech.
Kupříkladu takové setkání s Džejn. Vlastně není úplně podstatné, kdo to přesně je – je to prostě jedna starší paní, která zkrátka nějakým způsobem patří do rodiny, a je to tak rádoby moje tetička, ať už je jaká chce, neboť plně respektuji její místo pod sluncem, třebaže netuším, jestli je to stejně i naopak.
Nevím, zdalipak setkání s ní by se dalo označit přímo jako osudové, každopádně dost často je, alespoň pro mě, fatální. Pravidelně se nevídáme, ale když na to přijde, tetička Džejn je náhle všude kolem, hlavně potom taky ve mně. K dopravě totiž používá rychlodráhu, takže je velmi málo pravděpodobné, že bychom se čas od času nestřetly, jelikož rovněž já jezdím tramvají.
Dělat Hliníka, nepřítomného, je zcela zbytečné. Myslím, kterak v minulém životě tetička pracovala pro FBI a budoucí dimenzi hodlá zasvětit spolupráci se CIA. Kromě toho – ignorovat lidi je přeci neslušné, navíc já osobně to ani nedokážu, a proto se o to již více nepokouším.
Pobyt po boku Džejn je opakem ke slovu slast. Hned při úvodním splynutí pohledů se její oči okamžitě rozzáří, zatímco v těch mých bliká červená ikonka lebky. Zvláštní, jak člověk ví předem, oč v následujících chvílích půjde. V podstatě nejde vůbec o nic, jen o mé úsilí zachovat si svou podstatu.
Džejn rozhodně nešetří detektivními postupy, a proto ještě před nevyhnutelným výslechem přichází na řadu prohlédnutí si budoucího vyslýchaného od hlavy až k patě. V pozici vyslýchaného se naneštěstí ocitám já, byť jsem svobodná a Svobodová dohromady. Nedokážu odhadnout, co si o mně Džejn opravdu myslí, avšak mou hlavou se téměř v každém případě honí cosi o „prdeli“ (omlouvám se, jenže alespoň tady mohu být upřímná).
Výslech je mou nejneoblíbenější částí. Nechápu, proč si jej někdy nedovolím vynechat. Džejn se stačí optat na mojí maličkost, přičemž daleko větší důraz klade na ostatní členy rodiny. Odpovídám sporadicky a stroze, takže nechápu, jak to Džejn může bavit. Koneckonců – patrně ji to baví hlavně kvůli rýpavým poznámkám, které k smrti nesnáším. Přesto – snažím se překonávat a brát tuhle roztomilou starší paní s nadhledem (v duchu přemýšlím, jaký mindrák v sobě pěstuje), když se patřičně vyřádí, usměji se na ni, popřeji pěkný den a za nejbližším rohem nekontrolovatelně zrychluji.
Potkat tetu Džejn je dobrodružství, jež mě nezpochybnitelně obohacuje (později, ne v ten moment). Říkám si, jak vůbec někdo může být tak nepříjemný, nemilý, nepřejícný, urýpaný… A proč vlastně? Co je důležité – po tetičce Džejn nejsem a jsem za to vážně šťastná – vidím, kým nechci být.
Zdalipak se z nechtěného setkání jednou stane chtěné, to je doposud ve hvězdách. Ovšem třeba ano. Kdoví. Poznala jsem, a věř tomu, nebo ne, že lidé se mění. Nemusí, ale mohou. Teta Džejn má stále šanci.