Kateřina Svobodová - Allanová

Jistě jsem se již zmiňovala o roletách, které nahradily žaluzie. Musím říci, kterak se mně tato výměna doopravdy zamlouvá, ovšem ještě něco tomu přeci jen chybí. Tedy prý. Ono „prý“ jsem tipovala na záclony. Světe, div se, nemýlila jsem se. Jenže takové záclony – to není jenom tak, v čemž mě dneska ujistila mamka a její mamka, když asi půl hodiny hovořily o „žabkách“, „kšandách“, „výměře“ a bůhví o čem ještě – že se baví o problematice záclon, jsem neměla šajn až do té doby, než se do toho vložil i děda a nadhodil cosi o délce konzol. Čím víc vím, tím víc míním, kterak nevím nic, vůbec nic („jenom les a hory“ – tenhle popěvek z Mrazíka se mi dost často vybavuje a mně to připadá vtipné).

Po poradě na téma „záclony“ přišla na řadu „banánová“ barva koupelny, kterou děda se značným úsilím nově vymaloval, avšak myslím, že mnohem víc se v tomto případě přemáhala babička, jež si stála za klasickou „žlutou“ barvou a k tomu přesvědčovala dědu, kterak on dokáže všechno na světě a že to rozhodně není žádný „matla“, jak sám sebe, leč poněkud kriticky, nazývá. (Jak bych potom já měla zvát sebe? Buď Patem, nebo Matem – nechala bych prvně na Rolničce, ať si klidně vybere.)

Diskuse nad možnými inovacemi v bytě jsou pro mě stále pozoruhodné. Občas do nich přispěji různými návrhy na super zeleno-oranžové zdi, jindy na křeslo ve tvaru fotbalového míče, tu a tam fantazíruji o horolezecké stěně přímo v obýváku. Doposud mi byla schválena lampička ve tvaru měsíce… Mamka tvrdí, kterak hlavní jest otázka vkusu. Já tvrdím, že je to především otázka odvahy. Či pošetilosti.