O pocitu úterním
Hodila jsem za hlavu veškeré očekávání, starosti i povinnosti.
Přesto mě pořád cosi tíží.
Jistý pocit.
Snaží se mě přesvědčit o marnosti, pomíjivosti a konečnosti světa.
Já se mu pokouším nepodlehnout.
Poznala jsem, že štěstí vchází do života těm, kdo mají otevřené oči, srdce a náruč.
Bojím se však, kterak je příliš mnoho utrpení a bolesti v životě člověka.
Protože dovolujeme hlouposti, aby hýbala s osudy lidí.
Bojujeme za mír, křičíme po spravedlnosti, zatímco v tajnosti zbrojíme a v tichosti nenávidíme.
Snadno se necháme oklamat majetkem, slávou a penězi.
Ženeme se kupředu a vlastně ani nevíme kam.
Toužíme po klidu a pohodlnosti, a proto se ustavičně srovnáváme s druhými a prahneme po tom oplatit, vrátit, hlavně si nenechat nic líbit.
Nevěříme v sebe, natožpak sobě navzájem.
V zoufalství a beznaději hledáme chybu v ostatních.
Lehké je potom soudit bez porozumění.
Myslíme si snad i, že určitý papír je projevem vzdělanosti, ba dokonce i moudrosti, avšak zapomínáme na pokoru a na zapojení našich smyslů.
Vidět, slyšet, cítit, ochutnat, ohmatat.
Jaké to je?
Čas. Je relativní.
Někdo jej promarní, jiný užije do poslední vteřiny.
A přichází i smrt.
Bolest, zármutek, stesk.
Proč?
Poznal jsi, člověku, lásku, přátelství, štěstí, radost?
Lidský tvor je nedokonalý, a tudíž se dopouští omylů.
Přijmout je za své a poučit se z nich je, myslím, správná cesta, zavřít oči a nepřipustit si svou chybu - cesta do záhuby.
Netřeba více slov.
Je to vlastně prosté.
Stačí nebát se dýchat, prožívat, být.
Žít.
Mír a klid člověk nenajde všude na světě, a proto musí hledat v sobě.
Pochopit svůj vnitřní vesmír a otevřít jej světu, do něhož patří.
Není to jednoduché, ovšem není to nemožné.
V životě člověk potřebuje smysl.
Nikoliv alibi.
To, co si lidé dávno slíbili.
LÁSKU a MÍR.
