Kateřina Svobodová - Allanová

Podkrušnohorské gymnázium Most

Panna Orleánská
Světice, nebo fanatička?

Jméno: Kateřina Svobodová
Třída: 3. B
Datum zpracování: 27. 4. 2013

OBSAH

Úvod
1 Stoletá válka
2 Johanka
2.1 Od narození k hlasům
2.2 Přes Vaucouleurs do Chinonu
2.3 Orléans a Remeš
2.4 Z hrdinky zajatkyní
2.5 V plamenech
Závěr
Citace
Bibliografie
Obrazová část

Úvod

Tématem mé seminární práce se stala francouzská národní hrdinka, Johanka z Arku.
Jelikož postava Johanky zapadá do kontextu stoleté války, zmíním se o tomto evropském konfliktu, a to hned na začátku mé práce.
V další části se budu zabývat Janinou osobností. Pokusím se vystihnout její vlastnosti a půjdu krok za krokem po jejích stopách, které na své cestě zanechala, když naplnila své poslání – dobyla Orléans a umožnila dauphinovi Karlovi, aby byl v Remeši korunován. V Remeši její pouť ovšem neskončila. Život této prosté venkovské dívky ukončilo až upálení na hranici v Rouenu. Přesto ani zde není její definitivní konec....
O Janě je i ve 21. století slyšet. Snad proto, že byla skutečnou hrdinkou, jak jsem již zmínila, či kvůli tomu, že by se dala považovat za fanatičku?
Johanka na mě vždycky působila pozitivním dojmem. Avšak doposud jsem o Janě měla vytvořenou představu pouze z historických filmů a také z českého muzikálu, kde hlavní představitelku bravurně ztvárnila Lucie Bílá, a možná právě proto mám o Janě stejně dobré mínění jako o této zpěvačce. Jsem velmi zvědavá, zda ze svých nově získaných poznatků učiním rozdílný názor a závěr o této dívce.

1 Stoletá válka

Válečný konflikt mezi dvěma velmocemi – Anglií a Francií – začal roku 1337 a skončil až po dlouhých 116 letech, tedy až v roce 1453.
Válka má své počátky v době, kdy feudální společnost prochází krizí a zároveň dochází k rozvojům měst. Na stranu Anglie se přidalo Portugalsko, po boku Francie se rozhodla bojovat Kastilie a Skotsko, přičemž spojenectví vzniklé mezi soupeři odpovídalo i rozdělení stran v západním schizmatu – rozštěpení církve (1378-1417), při kterém jeden papež sídlil v Římě a druhý v Avignonu.
Roku 1330 nastupuje na anglický trůn král Eduard III. a dělá si veliké nároky i na trůn francouzský, neboť jeho otec Eduard II. byl ženatý s dcerou anglického krále Filipa IV., takže po smrti svého otce vycítil příležitost a koneckonců i právo ujmout se francouzského trůnu, jenomže byl odmítnut, což bylo vnímáno jako záminka války.
Jako další příčinu konfliktu je možné považovat neustálý boj o državy Angličanů ve Francii, které si zde právě Angličané tvrdě hájili již od roku 1066.
I pro tentokrát určitě platilo, že „světem hýbou peníze“, přičemž tímto sporem se stalo důležité obchodní centrum Flandry, na které měla zálusk jak Anglie, tak Francie.
Eduard III. nikterak neotálel a vylodil se v severní Francii, v Calais. Francouzi si však nic nenechali líbit a zahájili protiútok. Roku 1346 došlo k bitvě u Kresčaku. Do této bitvy byly nasazeny první palné zbraně. Přestože francouzské vojsko mělo přesilu a další cenné spojence, například Jana Lucemburského, Angličané vytasili zbraň daleko účinnější – dlouhé luky z tisového dřeva, jejichž těžké šípy dokázaly velmi přesně zasáhnout Francouze útočící ve vlnách, k tomu přes příkop. Francouzi mimo jiné doplatili na svou nabubřelost, kdy pohrdali nižším stavem. Angličané vsadili již na zmíněné lučištníky a na jízdu, což se jim rozhodně vyplatilo a bitvu vyhráli.1
Následovala řada bitev. K důležitým patří ta z roku 1356, jež se odehrála u Poitiers, kde vyhrála Anglie. V roce 1360 byl v Bretigny podepsán mír, jímž se Eduard vzdal nároku na francouzskou korunu, za což získal řadu území ve Francii (jižně od Loiry). Roku 1377 umírá Eduard III., o tři roky později i král Francie, Karel V.
V roce 1415 na anglický trůn dosedá Jindřich V., jenž obnovil svůj nárok na francouzský trůn. Vylodil se v Normandii a téhož roku dosáhl vítězství u Agincourtu.
Roku 1420 byla podepsána smlouva v Troyes. Jindřich V. byl uznán za dědice francouzské koruny a francouzský dauphin Karel VII. tímto vyděděn a prohlášen svou matkou, Isabelou Bavorskou (manželka Karla VI.), za levobočka.
Jindřich V. se však francouzské koruny nedočkal, poněvadž v roce 1422 náhle zemřel. Zanechal po sobě syna Jindřicha VI., který byl jako následník trůnu uznán za krále v Anglii a části Francie severně od Loiry a v Guyenne, jenže kvůli jeho nízkému věku za něho vládli jiní (vévoda z Gloucesteru a vévoda z Bedfordu).
V roce 1428 oblehla anglická vojka Orléans. Byla to poslední pozice francouzských vojenských sil a strategicky důležité město, neboť prolomením této hranice na Loiře by už Angličanům nic nebránilo dobýt i zbytek Francie.2
A právě v tuto chvíli přichází na scénu statečné venkovské děvče – Johanka z Arku, jež vyhraje u Orléansu, dovede dauphina Karla do Remeše, kde je konečně korunován.
Vítězství u Orléansu znamenalo obrat ve válce, do níž se zapojili i prostí lidé pociťující národní sounáležitost. Jana byla nakonec vyštvána z královského dvora kvůli svému nebezpečně dobrému postavení (ke škodě šlechty a dalších mocných) a vrátila se tak zpátky do boje. Při osvobozování Compiégne byla ovšem zajata Burgunďany a v roce 1431 upálena v Rouenu.
Stoletá válka však pokračovala dál. Angličané ale postupně ztratili svého burgundského spojence. Pro Burgundsko znamenala spolupráce s Francií zisk mnoha území a lenní nezávislost na francouzském králi, což bylo samozřejmě velice výhodné, a tak se Burgunďané spojili s Francií.
Roku 1436 dobyli Francouzi Paříž a roku 1449 i Normandii. V roce 1453 byla Anglie naprosto vyčerpaná a musela proto všechny válečné akce přerušit. Navíc se v Anglii rozpoutala válka růží. Jediným územím, které si Angličané udrželi, bylo město Calais a Normanské ostrovy.
Konflikt trvající dlouhých 116 let, nejdelší konflikt středověké Evropy vůbec, skončil zcela nenápadně a bez uzavření konečné mírové smlouvy.

2 Johanka

2.1 Od narození k hlasům

Johanka z Arku neboli Jehanne la Pucelle (= Panna Jana) se narodila asi 6. ledna 1412. Světlo světa spatřila Jana poprvé v severní Francii, ve vísce Domrémy (Lotrinsko), když se narodila Jacquovi Darc a Isabele Romée, kteří kromě Jany vychovávali další čtyři děti.
Původ Johančina příjmení, francouzsky d'Arc, neznamená, že Johanka pocházela odněkud z Arku. Johanka se jmenovala Darc. „D´Arc“ bylo prvně, zcela nesmyslně, uvedeno v básni z 16. století.
V Domrémy měl Johančin otec velice vážené postavení, protože byl zodpovědný za výběr daní. Patřil mezi nejvýznamnější občany ve vesnici. Dobře se znal s Robertem de Baudricourt, kapitánem v pevnosti Vaucouleurs, který později poslal jeho dceru do Chinonu, kde se setkala s dauphinem Karlem.
Ve svých třinácti letech začíná Jana slýchávat zvláštní hlasy. Poprvé v létě, v pravé poledne, na zahradě. Myslí si, že k ní právě skrze tyto hlasy promlouvají svatá Kateřina, svatá Markéta a také archanděl Michael. Je třeba zmínit, že Johanka byla vždy velice zbožné dítě, protože tak byla vychovávaná svou matkou. Je známo, že u zpovědi bývala i několikrát denně.3
Mimo chození ke zpovědi samozřejmě pomáhala doma své matce a na poli, kde se také modlila. Jana se rovněž vyznala v ručních pracích. Jana byla velmi skromnou dívkou, která ráda pomáhala druhým, a proto čas od času dávala almužnu.
Její otec byl přísný. Nechtěl nic slyšet o jejím poselství a nechtěl ani dopustit, aby Jana odcházela z domu, natožpak k vojákům, kterým by, jak se otec domníval, byla Jana pouze prostitutkou. Otec způsoboval Johance úzkost. Několikrát ji i surově zbil. Jana snad proto později přísahala, že zůstane navždy pannou. Otec však nechtěl nic nechat náhodě. Když bylo Janě 16 let, hodlal ji provdat do dobře situované rodiny. Avšak tvrdě narazil. Jana sňatek odmítla. Ženich tento fakt nemohl spolknout, a tak hnal Janu až před soud. Johanka se rozhodla hájit sama. Snad díky silné víře měla velice vysoké sebevědomí. Soudce přesvědčila a byla další krok k rozhodnutí, že musí opustit svůj domov a začít plnit své poselství.

2.2 Přes Vaucouleurs do Chinonu

Za pomoci svého strýce se Jana v zimě roku 1429 vypravila do Vaucouleurs. Roberta de Baudricourt neodbytně žádala, aby jí dal družinu, koně, mužský šat a pomohl jí dostat se za dauphinem do Chinonu. Zprvu se jí všichni vysmáli, přesto Jana stále trvala na svém. Vyplatilo se jí to. Ta prostá, venkovská, nevzdělaná Jana přesvědčila Roberta a získala vše, oč žádala. V únoru 1429 se mohla se svou družinou, ve které byli Bertrand de Poulengy, Jean de Metz, Colet de Vienne a ostatní, vydat do Chinonu.
Před Janou byla velmi nebezpečná cesta, při které mohla být Janina družina snadno přepadena nějakým Angličanem. Johanku však provázeli svatí. Jana dokázala strhnout dav svým nadšením, odhodláním a vírou. Proslavila se a kdekdo z obyčejných lidí ji toužil vidět, ba dokonce si sáhnout na Janu oblečenou v mužské zbroji, v krátkých vlasech a na koni. Jana působila stále jistěji a věděla přesně, kam směřuje – osvobodit Francii a korunovat Karla v Remeši.
V Chinonu se Janina družina ocitla za 11 dní. Johanka měla vše promyšlené. Karlovi nejprve poslala dopis a žádala jej o slyšení. Karel nebyl zprvu nadšený, ale to nebyl koneckonců nikdy a z ničeho. Karel byl spíše introvert, k tomu neurotik a ošklivý muž, kterému bylo sotva 26 let. Vždyť i vlastní matka jej označila za levobočka, což se muselo Karla samozřejmě dotknout a na sebevědomí mu toto prohlášení rozhodně nepřidalo. Přesto žádost o slyšení přijal.
Jana tedy konečně zavítala až do samotného Chinonu. Od lidí věděla, co je Karel zač i to, jak vypadá. Je známo několik variant, jak Jana poznala krále od rádce, který seděl na trůnu namísto Karla. Možná právě představa o králi, kterou měla docela přesně vytvořenou díky lidem, pomohla Janě Karla poznat. Přichází samozřejmě v úvahu i fakt, že ji lidé u dvora napověděli. Či snad ji vedl hlas boží?
Nejdůležitější ovšem bylo, že Karla dokázala přesvědčit, aby ji dovolil v čele armády táhnout na Orléans. Jana získala Karlovu důvěru. Ten ji prohlásil vrchní velitelkou, proti čemuž se zbytek vojáků a hlavně velitelů bouřilo, jenže dauphin věděl moc dobře, že vlastně nemá co ztratit. Pakliže Jana neuspěje, bude to čistě její neúspěch, zatímco bude-li úspěšná, bude to i jeho úspěch.

2.3 Orléans a Remeš

Jana byla připravena se svým vojskem vyrazit směr Orléans.  Jana si oblékla bílé brnění, posadila se na bílého koně, do rukou uchopila meč, který údajně patřil Karlu Martelovi, a v dubnu1429 zavelela k dobytí Angličany obléhanému Orléansu.
Janou zprvu opovrhovali někteří z vojáků, ba i dalších velitelů. Konkrétně hrabě Jean de Dunois, jenž byl velmi opatrným velitelem, který neměl nejmenší důvod Johance věřit, natožpak ji sdělovat své plány. Jana tak byla několikrát vystavena nepříjemné situaci, kdy se ráno probudila a se zděšením zjistila, že francouzské vojsko již válčí. Jana měla jakousi nevýhodu v tom, že přijela „pouze“ jako posila – se svou družinou přijela o něco později, v dubnu, když opustila Blois.4
Jana si u vojáků postupně vydobyla respekt a stala se dokonce oblíbenou. Čišel z ní optimismus, vůle, naděje a víra. Jana byla velice netrpělivá žena, což mnohdy způsobilo daleko větší nasazení celého vojska.
Jana měla na své straně i velké obdivovatele. Mezi nejznámější patří vévoda Jean d´Alençon a kapitán La Hire. Muže samozřejmě Jana musela přitahovat svou ženskostí, byť v brnění, a rovněž svou energií a zápalem. Johanka si byla vědoma svých předností, avšak za každou cenu chtěla zůstat pannou a naplnit své poslání.
Johanka před samotným obléháním nezapomněla napsat varovný dopis Angličanům, ať Orléans opustí. Ti se jí ovšem jenom vysmáli. Angličanům později dorazily posily. Francouzi chvíli neváhali, shromáždili se a vyrazili proti tvrzi Saint-Loup. Jako rozhodující moment bylo však dobytí pevnosti La Tourelles. Francouzi použili dokonce děla, útočili ve vlnách, až pevnost dobyli - Lord Talbot přišel s anglickými posilami příliš pozdě. Ví se, že Jana byla při této akci střelena do ramene, ale po ošetření pokračovala v boji. Po tomto vítězství se na povel Jany konala mše.
Město Orléans bylo obléháno neuvěřitelných sedm měsíců (12. říjen 1428 - 8. květen 1429). Johance trvalo osvobození pouhých 10 dnů! 8. května se shromáždilo anglické vojsko, v čele s Talbotem, na bitevním poli a mohlo pouze odkráčet z Orléansu.
Jana porazila Angličany téhož roku v bitvě u Patay.
Francouzský lid byl nadšen ze zázraku, který vykonala prostá venkovanka. Radovala se celá Francie, včetně dauphina Karla, který byl korunován jako král Karel VII. dne 17. července 1429 v Remeši, samozřejmě v přítomnosti Johanky z Arku. Johančina rodina byla povýšena do šlechtického stavu.

2.4 Z hrdinky zajatkyní

Jana byla po vítězství spokojená, avšak chtěla ještě víc. Toužila nadobro vyhnat Angličany z Francie, a tak hodlala dobýt i Paříž. Zde se však názorově střetla se samotným Karlem. Ten chtěl jednat diplomaticky. U dvora se o Janě začalo říkat mnoho nepěkných věcí – stávala se prostě nepohodlnou, příliš mocnou a oblíbenou, což se pochopitelně nelíbilo nikomu z dvořanů, a proto Janu pomlouvali, že prý zpychla.
Jana si stejně vydobyla své, a protože král vyjednával doposud neúspěšně, rozhodla se táhnout na Paříž, kde již byli Burgunďané, kteří měli dostatek času na přípravu k protiútoku.
Jana v této bitvě smolně neuspěla. Karel VII. a hlavně dvořané, kterým se to právě hodilo, si začali namlouvat porážku Jany jako něco, co značí, že bůh již není na Johančině straně a že se od ní odklonil – snad proto, že byla tak pyšná. Ubohá Jana se z této porážky již nevzpamatovala a co víc – Karel ji od této doby již finančně nepodporoval.
Král pokračoval znovu a znovu neúspěšně ve svém diplomatickém jednání s Angličany, a tak nařídil Janě, aby přepadla Burgunďany v Compiégne. To se však stalo Johance osudným. 23. 5. 1430 byla zajata Burgunďany. Ti ji následně odvezli na hrad Beaurevoir, kde byla vězněna. Jana se ovšem nemínila vzdát a pokusila se o útěk, jenomže neúspěšně. Poté byla předána do rukou Angličanů, kteří byli nadšení, že tu venkovanku konečně dostali. Pak Johanku čekaly krušné chvíle. Byla postavena před církevní soud, kde se ani nesměla hájit. Celý proces vedl biskup Pierre Cauchon.5
Je třeba zmínit, že král Karel VII. v podstatě ani nejednal. Požadovaná částka za výkupné pro něj nebyla v žádném případě přijatelná, a tak se Johanka vykoupení nedočkala.
Třebaže celý proces byl jakousi politickou anglicko-burgundskou fraškou, která měla jednou provždy odstranit Janu a diskreditovat Karla, církevní hodnostáři chtěli Janu rovněž poskvrnit. Jenomže narazili na nezlomného ducha, který v Janě zajisté dřímal. Inkvizitoři se velmi snažili, aby na straně Jany prokázali kacířství, a proto se chytli jejího mužského stylu oblékání, přičemž tento móres byl podle nich jednoznačným porušením přikázání. Výslechy probíhaly dosti nevybíravě v cele Johanky. Vše bylo písemně zaznamenáváno. Jana měla být dokonce bita, mučena a lze se domnívat, že byla patrně znásilněna.

2.5 V plamenech

Jana přes všechnu bídu věřila ve spravedlnost a pomoc od Karla. Marně. O Johance se říká, že si sama předpověděla svou smrt – rok po svém zajetí prý zemře.
24. 5. 1431 byla na hřbitově v Saint-Ouen přichystána hranice. Biskup Cauchon dal Janě podepsat prohlášení, že odvolává, že kdy slyšela hlasy a že žádné poselství neměla. Cauchon ji za to slíbil zpověď a účast na mši. Protože Jana neuměla číst, podepsala. Biskup tohle nečekal a byl vzteky bez sebe, poněvadž to by znamenalo, že Johanka unikne trestu – sice bude vězněná, ale bude žít. Svůj slib proto nesplnil a Jana byla odsouzena jako čarodějka a kacířka k trestu smrti.
30. 5. 1431 byla devatenáctiletá Jana na rouenském náměstíčku Vieux Marché, v mužském šatu a s křížem v ruce, upálena. Její poslední slova směřovala k Ježíšovi.
O její smrti existuje řada historek. Velmi věrohodně zní ta, že její popel byl vhozen do Seiny. Však celé její tělo zdaleka neshořelo. Na hranici zbylo srdce. To nešlo upálit....

Závěr

Závěrem bych ještě zmínila, že v roce 1909 byla Jana prohlášena za blahoslavenou a v roce 1920 za svatou. Stala se z ní tedy národní hrdinka a mučednice. Církev její jméno dokonce očistila, což lze považovat za vzácnost, protože je to jeden případ z mnoha a mnoha dalších.
Abych však odpověděla na otázku: Jana – hrdinka, či Jana – fanatička?
Pro mě Jana představuje velmi silnou osobnost. Prostá venkovská dívka dokázala velet vojákům, statečně se bít, přeskakovat klacky, které jí pod nohy házela církev a dvořané, dovedla jako jedna z mála přesvědčit Karla, aby ji poslal zachránit Francii. Své poslání díky své víře, vytrvalosti a odhodlání naplnila. Fascinuje mě rovněž její zarputilost k boji a maximální nasazení.
A jestli byla fanatičkou? Nemyslím si, že je pro ni vhodné takovéto označení. Jana byla možná posedlá svým cílem, a tak za ním prostě šla – dokázala jej naplnit, což obdivuji a z mého pohledu je zcela právem označována za francouzskou hrdinku.
Francouzi občas říkají, že nenávidí Angličany za to, co provedli Johance z Arku. Je ale třeba podotknout, že Johanku nezabili jen Angličané, nýbrž hlavně Francouzi. Pro upřesnění: na seznamu těch, kteří se procesu na odsouzení Johanky podíleli, je všehovšudy 165 osob, přičemž pouze 8 z nich byli Angličané. Daleko větší podíl na likvidaci Jany pak měla sama církev, která nesnesla, když Jana tvrdila, že poselství přichází přímo shora, takže nedocházelo ani k nejmenšímu zprostředkování těchto informací s církví.
Ať už je to tak, nebo onak, Jana je v mých očích viděna jako francouzská národní hrdinka, a to zcela oprávněně. A dodnes na ni mnoho lidí, a nejen Francouzi, vzpomíná s láskou a hledí na ni jako na skutečnou vlasteneckou mučednici a především hrdinku Francie. Jana vlastně probudila ono vlastenecké cítění. Pak se tato myšlenka národní sounáležitosti přehnala Evropou jako vichr a nenechala jedinou zemi stejnou, jak byla předtím.

Citace

1 FROISSART, Jean: Kronika stoleté války, Mladá fronta, Praha, 1977.
2 LINDER, Leo: Johanka z Arku, DOMINO, 2000. ISBN 80-86128-80-6
3 BĚLINA, P., FIDLER, J.: Osudové ženy, Fragment, Praha, 1996. ISBN 80-8576-11-9
4 LINDER, Leo: Johanka z Arku, DOMINO, 2000. ISBN 80-86128-80-6
5 JOHNSON, Paul: Hrdinové, HarperCollins, 2008. ISBN 978-80-87029-42-8

Bibliografie

LINDER, Leo: Johanka z Arku, DOMINO, 2000. ISBN 80-86128-80-6
FROISSART, Jean: Kronika stoleté války, Mladá fronta, Praha, 1977.
BĚLINA, P., FIDLER, J.: Osudové ženy, Fragment, Praha, 1996. ISBN 80-8576-11-9
JOHNSON, Paul: Hrdinové, HarperCollins, 2008. ISBN 978-80-87029-42-8

Obrazová část