Kateřina Svobodová - Allanová

(ZEMĚ ZA DUHOU.)

Až konečně pocítíš, že pro tebe není –

nosit korunu z trní a přijímat utrpení,

odhoď těžké břemeno a pasuj se králem –

buď vládce sám sobě, nalož se svým životem.

Ne, není to složité, neb lehké je čisté bytí –

nádech, výdech a slunce k tomu svítí,

leč občas nad hlavou objeví se mrak

a dlouhá průtrž z nebes není jenom tak.

Však nic nemá barvu černobílou a není nic,

čeho měl by ses snad bát, ty stál bys proti sobě –

a nikde žádný strach, jen ty a v noci září měsíc,

když touláš se městem v odrazu výkladní skříně.

Teď zapomeň i na nesmysl a nepřipusť si nečas –

vždyť právě smysl a čas je ukryt v nitrech, v nás,

kdo světem putují a jednou boty obují, ne boty proti lásce –

nechť se světlem lásky a lucernou smíchu procitneme v pohádce.