Setkání
Možná by to mohlo znít absurdně, ale potkala jsem dneska své druhé já, aniž by se v tomto případě jednalo o mé dvojče. Naše „já“ se střetla nejprve pohledem, poté něčím jakoby vyšším – myšlenkou. V jistý okamžik jsme pochopila, že vlastně absolutně nezáleží na rozdílnosti každé lidské bytosti, natožpak na leckterém úsudku předem – předsudku – běží přeci o porozumění. Vnímám čím dál častěji, kterak není nic, čím by se mohl člověk projevit „trapně“, ať už se jedná třeba o slzy – nepovažuji je za úkaz slabosti, byť lidského tvora v těžkých chvílích spíše posílí úsměv. Byla jsem rovněž definitivně přesvědčena, že dobro je ukryto naprosto ve všem, jenom je prostě „ukryto“. Poznala jsem, kterak člověka ovlivňuje spousta událostí, jenže co je podstatnější – i člověk je může ovlivňovat, leč mnohdy se cítí neskonale malý, slabý. Domnívám se, že slůvko „pokora“ a „úcta“ je tady naprosto nasnadě. Arogance a nevíra v sebe je hloupost; důvěra a touha mi dává větší smysl. Nevím, zdalipak není chyba vidět náhle svět tak krásný, ba přímo nádherný, ovšem právě strach a nejistota je to, co člověku zavírá oči, přitom oči je třeba otevřít – najednou vidíte to „ukryté“ – snáze se dýchá...
... ŽIJE.
P.S. Proč se svými „já“ nebýt prostě zadobře? Vždyť je to JEDNO.
