Světlonoš
Za okny panuje tma,
jež jeví se stále temnější –
ne, život není jenom hra,
co má být nejnebezpečnější,
když světlo vyhasne s denním,
proč hned bát se –
můžeme nastavit dlaním
svá lidská srdce.
Prý toužíme po upřímnosti,
zatímco bezmezně lžeme,
namísto pokory a pravdy
volíme přetvářku, tu chceme.
Chceme?
Nač ustavičně bojovat,
vždyť válkou k další válce –
kde mluvíme jedině o vítězství,
zbytečné jsou pak řeči o morálce.
Důvěřovat? Bohatým, mocným.
Poctivým, vzdělaným? Brát,
neboť oni žijí svůj směšný řád,
a tak musí za něj platit, dát.
Pohrdáme hezkými slovy, větami,
ba se jich snad už i bojíme,
když kritiky tvoříme, vlastně nevíme,
co jednou bude s námi?
Co s námi bude?
Hle, černá silueta osoby bez duše.
Prodat se odevzdaně ďáblu, nic netuše,
jest nevratný krok, příliš snadný.
Prostě vzdát se. Již nejsem hrdý.
A proto do záhuby jistě nepůjdu.
Na světě nezbudu však sama,
na své cestě chytím se za ruku,
kráčet po boku do neznáma –
s nadějí stvoříme společný vesmír,
opět vyjde slunce. A ohřejí nás
plné duše, čisté dlaně, srdcí jas –
na světě světlo lásky svitne zas.
Kéž svitne, i mír!
