Touha po jaru
Venku nám začalo jaro. Kromě slunečních paprsků jsou tak k vidění dokonce už i mouchy! Bzz. Zvláštní, z hlediska globálního oteplování dost možná až alarmující, nicméně, i z pohledu Mozarta, se v lidech probudila Touha po jaru, a ta je přeci tuze krásná, což?
S prvními mouchami přilétla i první vlaštovka, alespoň mě tedy velmi potěšilo, kterak jsem ke Dni žen dostala květinu, jež pro mě představuje právě tu vlaštovku, i když se doposud nemohu smířit s tím, že Den dětí pro mě tímto pravděpodobně definitivně skončil, přestože jsem plná víry, že babička na mě určitě nezapomene.
Sluníčko na obloze dokáže opravdu mnoho. Myslím, že má co dočinění i s veselou náladou obyčejně poněkud zasmušilých lidí, kteří díky záři největší hvězdy jakoby ožívají a já si toto ožití s chutí užívám a děkuji za něj slunečně.
S teplým počasím ve mně mimochodem vzplála i naděje, kterak se chlapci konečně zbaví těch příšerných tepláků s rozkrokem až pod kolena, které jsou asi in nebo co, a proto je nosí naprosto kamkoliv. Tož doufám, že chlapcům v nich začne být pořádné horko a že se nenechají upéct, jinak se jim potom třeba budou nekontrolovatelně zapalovat lýtka. Mno.
A rovněž věřím, kterak děvčata odloží termohrnky, neboť teplých nápojů již nebude více potřeba. Abyste rozuměli – nejsem proti termohrnkům, ni proti teplým nápojům, vždyť to bych byla odpůrcem sobě sama, ovšem školní lavice à la bufet či rovnou kavárnička mi začínají vážně lézt na nervy, jelikož to jaksi vnímám z pozice pedagoga skrytého ve mně, ač se mu za tento aforismus teďka upřímně chichotám. Za to si však poznámku nikdy neudělím.
Co mi na druhou stranu k smíchu vůbec nepřipadá, je situace na Krymu, promiňte – nelze o tom nenapsat, když mě to tíží – kdybych byla mocná, zakázala bych zbraně a válku – kdybych byla vílou, vykouzlila bych mír a lásku. Všude na světě a všem lidem bez výjimky. (I hráčům Sparty a Plzně, kteří daleko více chtějí řešit spor než sport, a to podle mě není fair play.)
Taky toužíte po jaru?
