Vale-Valentýn
Milí,
hledím právě na nebe, neboť hledám, zdalipak na něm stále visí ty obrazce, které téměř z ničeho vykreslily mraky, když společně se sluncem stvořily tak jasný den; dočista umělecké dílo. Symboly lásky již nad hlavou nevidím, poněvadž i po obloze letící ptáci, již dodávali té nádheře pohyb, musili ulehnout. Přesto před sebou jakoby stále vidím, jak pomalinku, po krůčcích, putovalo srdce k srdci. Smět spatřit takový malý zázrak – člověk svýma očima přijímá něco víc než jen výtvor onoho okamžiku – člověk najednou poznává, že patří právě a jedině sem, aby se mohl koukat, žasnout, obdivovat, pochopit… Poznat, že ta všechna srdce jsou si vlastně podobná, přestože je přímo nevidíme. Vždyť o nich ale víme, navíc se nám jejich velikosti zrcadlí rovnou nad hlavami.
K datu 14. 2. se mimo jiné váže stará legenda o knězi Valentýnovi, která se mi velmi líbí. Jak obsahem, tak i postavou samotného Valentýna. Je to podle mě dost nadčasový příběh, který je nám známý dodnes, a tedy není divu, že si jej připomínáme.
Samozřejmě – „komerční americkej svátek“ – tato fráze mě praštila do uší i při pátku. Vůbec mě to nepřekvapilo. Myslím však, kterak komerční není. Takový je pouze pro ty, kteří spíše upřednostňují onu komerčnost, cenu hledají ve zboží, zatímco pravá podstata toho, co má skutečnou hodnotu, jim doposud uniká. Inu, záleží na každém, jak hluboce a upřímně projeví své city, přitom je to docela možné všelijak. Domnívám se, že v dnešní době jistě začínáme od „komerčnosti“ konečně dávat ruce pryč, což je dobře, neb již toužíme po opravdovém štěstí, a to si za peníze zkrátka nekoupíš. A označení „americkej“ je hloupost. Jednak vzhledem ke zmiňované legendě, v níž Valentýn vystupuje jako římský biskup, druhak kvůli tomu, že lidi se přeci mají rádi všude jinde na celém světě – v Americe, v Asii… – a kdo zná dávnou legendu, ten Valentýna klidně oslaví. Proč ne?
Já osobně dnešní den zvláště neslavím, ačkoliv jej akceptuji a patřičně si ho užívám. Musím se přiznat, že jsem se ještě nenaučila přijímat dárky a mnohem raději je dávám. Co se pak týká konkrétních darů, na ty drahé a blyštící se si vážně nepotrpím. Vážím si maličkostí, pozorností, všedních věcí, které dokážou z našich všedních dnů udělat nevšední. Tohle mě baví. Prostě se nebát překvapit. A jestli nastává kdy vhodná doba pro slovíčkaření, tak je to dnes. Kdepak velká slova! Stačí jenom drobná Slůvka, která vycházejí z čistého Srdce. Taková nám totiž dávají možnost poznat Pravdu, hladí Duši a vrací zpět Naději, že je Člověk hoden Lásky.
Oslavme si Život!
S Láskou
Káťa
