Do nebe(zpečna)
Lidi opilí vínem trpkým –
rádi trpí jenom tím.
A život přitom není trapný –
a člověk stále dere se jím.
Všechen rozum málo platný –
osud ke mně není fér!
Ostatní vinni, avšak já čistý –
kde společnost, tam i solitér.
Duše nejisté, kytky vadnou,
neboť dusíme se v prázdnu.
Rozbité srdce není vskutku vadou –
dotek bez něhy důvod je k bolu.
Slzy smutku smáčí mladou tvář –
svědomí, ten tichý našeptávač,
lže mi o lásce a sám je velký lhář!
Jednou nemilovat? Člověče, plač.
....
Jenomže jít s pláčem po světě –
to byl by hřích.
Splín občas lidem hlavu poplete –
by smích se zas probudil v nich.
Třebaže hodně tiše, pro sebe:
„Dítě v tobě chce měnit svět!“
a přece nedovolím slunci zrezivět –
vždyť tak toužím až k nebi vyletět!