Cestou necestou
Má cesta v anonymním světě internetu se dost často ubírá tím samým směrem. Dokola. Dalo by se už skoro říci, že putování na těchto vlnách vnímám jako poměrně dobře zaběhlou rutinní záležitost – něco na bázi dojíždění do školy pravidelným spojem číslo 17.
Nejprve nastoupíte, přičemž ale dáváte volný průchod malému napětí a naději, co asi bude dnes nového, koho potkáte, s kým se pobavíte, zdalipak vás cosi nadchne a hezky naladí. Při cestě samé postupně zjišťujete, že se prakticky nic nezměnilo a pravděpodobně nezmění, v dopravním prostředku je ticho, až ponuro, jenom výjimečně se vaše oči střetnout s někým konkrétním, kdo je na tom momentálně velmi podobně jako vy a hledá... Články na internetu se vlastně chovají obdobným způsobem jako lidé v autobuse. Tu obrovský smutek, tam až podezřelé veselí, zde tajemná komnata, dále jen poker face(book).
Čas od času si říkáte, že je to pouze a jedině ztráta vašich drahocenných hodin při takové anabázi, jenomže to nemůže být úplně tak, poněvadž jinak byste příště přeci šli raději pěšky.
Musím říci, kterak já osobně se nespoléhám na zázraky, a proto si při cestování internetem či autobusem zpříjemňuji chvilky po svém – ZAZ – a znova.