Den otevřených dveří?
To bylo takhle.
Včera, tj., tedy spíše tb. (to bylo) 13. 11. 2013 - krásné datum - se na našem gymnáziu konal DOD čili Den otevřených dveří. Já, jakožto čtvrťák - to zní fakt dobře, ačkoliv se na to upřímně absolutně necítím - jsem se na DOD, společně s dalšími lidmi od nás ze třídy, také však ze septimy, sexty a rovněž z řad vyučujících, podílela. Chtěla bych vám o tom napsat, poněvadž jsem postřehla plno věcí a hlavně jsem si i spoustu věcí zase uvědomila. Pravda, píšu vám o této akci s mírným zpožděním, jenomže včera večer jsem byla úplně fyzicky vyčerpaná, a tak jsem dělala jiné věci - jedla, spala a jedla - na druhou stranu psychicky mě tato událost dost posílala a má touha po uplatnění či využití byla zdárně ukojena. Inu, postihl mě ten dobrý pocit vycházející odkudsi zevnitř, který hřeje u srdce.
DOD probíhal ve dvou vlnách. První vlna narazila o dveře otevřeného gymplu dopoledne, druhá přišla později k odpoledni. Musím konstatovat, kterak hojná dopolední účast mě nikterak nepřekvapila, neb vím, oč mimo jiné jde, že ano? Roztomile úsměvné, přičemž já jsem tehdy nebyla jiná. Žáci z tříd devátých působili sympaticky a doopravdy se zajímali, žáčci z tříd nižších mě nadchli svou spontánností a odvahou. Klobouk dolů! Třeba konkrétně já jsem tzv. prováděla, což mi přišlo vhod i proto, že se po čtyřech letech konečně orientuji i v prostorách "horního" gymnázia. Mě osobně velmi bavilo vodit skupinky vyjukaných deváťáků a seznamovat je s prostředím, přístupem a samozřejmě povídat jim ze svých zkušeností a zodpovídat vznesené dotazy, které, třebaže jich zprvu nebylo tolik (kvůli pochopitelnému ostychu), vyřknuty byly. Po čtyřech hodinách na nohou jsem fakticky už nemohla, ale ty usmívající se tváře ze začátku vystrašených zájemců - návštěvníků mi stály za to! Nemohu nezmínit fajn přístup všech organizátorů, i když pár vyvolených mě zklamalo jakousi pasivitou, ba přímo lhostejností - jako by bylo naznačeno "my jsme tady, my jsme v suchu, navíc se i ulejeme, takže nám dejte laskavě pokoj a nic po nás nechtějte, když tak běžte prudit jiného organizátora". Inu, smutné. Naštěstí se takto projevila jenom nepatrná část jedinců, u kterých mě jejich jednání mimochodem vůbec nepřekvapilo... Co jsem si dále "odnesla", bylo i poznání dalších skvělých lidí - osobností; špičkoví vědci, matematici, biologové, jazykovědci... fantazie! Přesvědčila jsem se také, a to mě velmi potěšilo, že lidi stále mají zájem, pořád chtějí - chtějí se dozvídat, chtějí být prospěšní, chtějí být úspěšní, chtějí se bavit, chtějí komunikovat. Balzám pro mou duši, jenž přišel rozhodně vhod.
Po obědě následovala malá pauza. Pak přišla na řadu ona další vlna. Tentokrát organizátorů znatelně ubylo - proč přijít znovu, když dopoledne bylo bez výuky, a tak si člověk může užít volné odpoledne? Řeknu vám - nepěkné, nefér, avšak já to svým způsobem chápu, nu - každý to prostě vidí jinak. Já třeba tak, že je důležité a spravedlivé být přítomen, když mohu (a ne, že ne), poněvadž i já jsem přeci byla ráda za jakoukoliv radu, za jakoukoliv možnost vyzvědět a informovat se o vlastní možné budoucí škole. Snad i najít klid? Opět mě zahřála spontánnost, stejně tak i ta nejistota, jež vyzařovala z očí téměř všem, dokonce i rodičům, kteří ochotně doprovodili svá dítka na DOD. Kouzelné! Já jsem se samozřejmě snažila tu nejistotu odbourávat, neb jest zcela zbytečná - to se mi to nyní mluví - nejistota k takovým věcem holt patří - a co bude se mnou za pár měsíců? Udělám maturitu? Dostanu se na vysokou školu? ... Nekonečný cyklus. Cestou na odpolední program jsem byla motivována jednou duší - "věřit". A proto jsem ze sebe dávala. Dokonce i to "věřit". Není to věru lehké, zato je to povzbuzující. Nadějné.
Uvědomila jsem si, že jsme na tom stejně. Všichni do jednoho, bez rozdílu. Všichni někam kráčíme, nějak. Směřujeme k cíli a ustavičně bloudíme mezi tím, co je správné a co je snadné. Ze srdce ráda jsem alespoň trochu pomohla ukázat tuhle cestu, možná správnou. Zároveň musím zmínit, že mě zaujala zaujatost. "Tady je to samá matika", "tenhleten nás naučí", "tahleta je blbá učitelka"... Ani tenhleten, ani tahleta. Abychom se naučili, abychom něco dokázali, abychom se cítili dobře, jsme to my, kdo musí jít vpřed, kdo musí především chtít a nebát se. Mnoho lidí nám sice pomůže, jenže ten krok udělá každý z nás jedině sám. Není to jednoduché.
Nebyla bych to ovšem já, kdybych si opět nevšimla i masek. Víte co? Mně už je to vlastně jedno, protože já ze sebe teď ten dobrý pocit skutečně mám a je to fakt príma. Během celého dne jsme mluvila s tolika lidmi, povídala jsem tolika lidem, naslouchala jsem tolika lidem - nádhera! Utvrdila jsem se v názoru, že je to o lidech - "jaký si to uděláš, takový to máš" - pravda pravdoucí. Přijde mi absurdní hrát divadlo, kterak třeba zrovna ta chemie je děsně dobrá a myslit přitom na svůj osobní prospěch, přijde mi zbytečné nebýt vstřícný a ochotný, přijde mi trapné chovat se arogantně. Mnohdy to jde jinak, dost možná i... lépe?
Mně osobně prostě připadá správné být otevřený - zvláště na Dni otevřených dveří, ačkoliv mně samotné vždycky chvilku trvá, než se vydám na cestu ze svého pohodlí směrem ke dveřím a otevřu je, a tak to je.
Závěrem mě ještě napadlo...
... a co takhle Dny otevřených srdcí?
Kde? Kdy? Kdo?
TADY a TEĎ a VŠICHNI.
Komentáře
Přehled komentářů
podívej se prosím na e-mail. Tady a teď a Ty.
Komentář(ík) můj
(Karol(í) :), 14. 11. 2013 20:49)Moc pěkně napsané, vystihla's to prímově! Ále já bych zmínila ještě víc ten oběd geniální na obědě - zelňačka, čevabčiči a palačinka - kterou jsem Ti snědla. :-D A ještě Klárky návštěvu u nás, neb to je prostě nepopsatelně krásný. Vždycky. Ženy mé, (dě)kuju Vám mnohokrát(e). ;-)
Re: Komentář(ík) můj
(Káťa, 14. 11. 2013 20:55)
Díky, Rolňo! :-)
Čekala jsem, že zmíníš ty šťastné chvilky... :-D A dobře jsi udělala. :-)
Ještě jednou díky, Ženo. ;-)
K.,
(Z, 14. 11. 2013 21:25)