Díky ústavu skončím v ústavu
Mám v hlavě tolik myšLenek!
Naštěstí jsem opět začala používat svůj zápisník, do něhož si poznamenávám jako Columbo nápady, souvislosti a črty, které bych chtěla později rozvinout, ať už z kteréhokoli důvodu. A stejně jako kniha, i tento můj poznámkový bloček má vícero stran. Našli byste v něm tolik různorodých témat, že by vás to možná i překvapilo. Mě to totiž taky překvapuje. A čím dál víc.
Zrovna při pátku se, doposud z neznámé příčiny, zaplňovaly hlavně stránky, jež jsou tvořeny řádky obsahujícími slůvka méně optimistická, ba přímo dost pesimistická. Tak trochu zoufalé volání po změně. I need a change - this is my only chance.
Jak to celé začalo? Vskutku nevím. Avšak s ubíhajícími hodinami jsem svůj postoj znatelně zmírnila. Podobně jako páni Pinokiové (Hašek, Škromach a Tejc) jsem tak trochu rezignovala.
Po delší době se cítím strašně neužitečná, otrávená a jaksi nenaplněná. Ustavičně přemýšlím, čím to je, a zatím dospívám k tomu samému závěru. Prozřít ve světě dospělých se nevyplácí. Lepší by snad bylo zůstat zaslepená a hluchá. A vůbec nejlepší by bylo zůstat dítětem. Kéž by.
Škola mě však většinou dokázala zaujmout, pobavit a namotivovat, jenomže teď ne. A co vlastně znamená ta "škola"? Ta "škola" souvisí určitě i s přístupem všech okolních. Všech rádoby studentů, ještě ke všemu studentů gymnázia, které mám na mysli. Ti jsou, jak se mi zdá, jakoby nedotčení, nezúčastnění a nezasažení. Čím? Vším - naprosto bez zájmu, bez snahy, bez charakteru. Inteligenci momentálně nechám stranou, neboť o ni zde až tolik nejde, známky neznačí vše, daleko důležitější roli podle mě hraje emoční inteligence. Sakra! Jak to asi může v budoucnosti vypadat, když to v přítomnosti vypadá takhle? Já rozhodně nechci házet všechny do jednoho pytle, kterak to dělají banky i někteří profesoři, nechci dokonce ani kritizovat lidi, které dost dobře neznám, a tudíž nejsem hodna tohoto úkonu, ale... to se prostě nedá.
Například dneska. Pátek. Ranní seminář sociologie. Nepřipravenost je jedna věc, zato neochota, ignorace, pasivita a drzost je věc druhá. A právě ta mě zaručeně vždycky vytočí, a to pořádně, povídám. Upřímně lituji naše vyučující, kteří doposud naivně házejí otázky jen tak, do prázdna. Víte, já někdy odpovím, avšak někdy ne, poněvadž to je, čas od času, člověk odpovídající hned zvláštní, divný a nenormální - čili není bez zájmu a otupělý jako většina. Většina! Ach jo...
Při jazyce francouzském pěním nejen já, nýbrž i další, které jsou jindy celkem klidné. Máme tam totiž jednoho takového týpka, který nic neumí, nic neplní, nic nedělá, přesto je hodnocen průměrně, přesto to příliš nevadí, přesto mu vše prochází. Brr! On prosím předstírá, kterak ví, což je ještě horší, než kdyby tvrdil, že ví. Tohoto člověka já nemám ráda a dost mě prudí. Nejhorší na tom je, že chodí s nosem vzhůru, pakliže zrovna nerudne. A výhodu dostal ohromnou. Získal zvláštní osvědčení, že je PUP, což v jeho případě vnímám jako schválení toho, že je líný a že je to vlastně v pořádku. Ohromně motivující a spravedlivé! Stejně "ráda" mám lidi bez názoru. Já netvrdím, kterak je nutné dávat hlasitě najevo ten či onen názor, jenže je důležité mít názor kdesi v sobě - to úplně stačí. To zase máme jednu... slečnu, jež se drží motta "kam vítr, tam plášť". Úděsné! Luskněte - začne se smát, tleskněte - začne plakat... OMG.
Další v pořadí při pátku je angličtina. "Příjemná" atmosféra panuje i zde. Mlčící, spící, otrávení. Najdete tu i takové, kteří se řídí heslem "hlavně ne já", což je rovněž jistě většina. Nu, člověk je ve škole jako doma. WTF.
A poslední - jazyk český. Co říct? Aktivita studujících ani na této hodince nenarůstá. A já jsem pomalu dobita (umlácena) celým týdnem, kdy hořce polykám nechuť druhých, jež, pochopitelně, zasahuje i mě, takže v pátek ve 12:35 jsem totálně šťastná, že mohu odejít.
Na obědě se uklidním. Poté přemýšlím, co je špatně. Kde je chyba? Proč tolik odporu, nevraživosti, nezájmu, nelibosti, neochoty, nelaskavosti, drzosti...? Připadám si jako v hodně blbém snu. A ten se mi zdá pět dní v týdnu. Každý den. Připomíná mi to dílo Organon. Nezáleží na obsahu, jakožto na formě. Ti, kteří nic nevědí, nikdy nepřiznají, že je chyba na jejich straně, a že především nechtějí. Oni radši, neb je to snazší, házejí vinu na profesory, což je podle mě vrchol všeho! Že se mluva gymnazistů podobá spíše slintání, populismu a stížnosti, nikdy nepřijmu.
Ovšem jak nesklouznout k té většině?
Co dělat, když to k ní směřuje?
Jak zůstat v pohodě, máte-li oči?
Má cenu měnit, je-li proti vám dav?
Vyplatí se nenosit masku imbecila?
Menšiny, profesorů a budoucnosti
JE MI LÍTO.
... ačkoli NADĚJE UMÍRÁ jako poslední.
Komentáře
Přehled komentářů
A trpělivost. Trpělivost růže přináší. ;)
Re: To chce klid. :)
(Káťa, 8. 11. 2013 22:42)
Díky za povzbuzující komentář! :-)
Obávám se však, že jsem tak znechucená, že klid nepomůže. A trpělivost? To už bych si mohla otevřít květinářství! :-D
Hezký den a ještě jednou díky. :-)
To chce klid. :)
(x, 8. 11. 2013 22:32)