Díky za každé nové ráno
„… Klárka si s psychologem Danielem zařídili seznamku, která seznamuje jen za valuty, a Adriana se v látkách seznámila se scénografem, který hledal materiál do svého amatérského divadla. Romana je manekýnou, která vydělává za týden totéž, co já za rok, Evžen si koupil domek na samotě, maminka je pořád plná maminkovské lásky a tatínek vypadá čím dál mladší…“
Všechno dobře skončí. Určitě. Znovu mě o tom přesvědčila i Halina Pawlowská. Že „Zoufalé ženy dělají zoufalé věci“ mi proto nepřipadá nikterak zvláštní, ba se mi to zdá celkem přirozené. Ovšem i tak – „Díky za každé nové ráno“. Opravdu.
Hnedka po probuzení jsem se ocitla v roli vyšetřovatelky. Při česání vlasů mě totiž praštila do očí jakási skvrna na koberci (nesnáším skvrny na koberci), přímo uprostřed pokoje. Přistoupila jsem blíž. Pakomár. Počkat. Co?
„Karolí?“
„Já to fakt nezavinila, to on narazil do mě!“
A to jsem ani nevyžadovala vysvětlení, natožpak obhajobu, avšak alespoň jsem tento případ mohla definitivně uzavřít. Amen. (Přísahám – na hmyz jsem si nezasedla – i vosy začínám mít ráda.)
Obecně, vstup do nového dne se vydařil (čokoládové vajíčko sladkou chuť dneška náramně podtrhlo), nebýt toho, kterak jsem si během dalších chvílí, o těch dalších chvílích jsem si do té doby samozřejmě ani nesnila, připadala zrovna jako ten pakomár. Uzemněná – navíc úplně „pa“. V úterý!
Že zklamání pramení z očekávání, si nosím v hlavě již dlouho, a proto se snažím neočekávat, jenže já jsem se na plánovanou přednášku o Evropské unii vážně těšila, nehledě dlouhodobých postojů, názorů či předsudků, jelikož to bych nikdy nevylezla z oné pomyslné ohrádky, a to by byla škoda.
Ta přednáška BYLA, abyste rozuměli, ale mně, upřímně řečeno, nepřinesla zhola NIC (tomu se říká shrnutí hlavní ideje rovnou na úvod) – někdo si odtamtud třeba odnesl hrníček a propisku – já pouze ten pocit zklamání, který byl ještě ke všemu umocněn nudou. Příšerná kombinace! Dobře, chápu, kterak „chybovati jest lidské“ a vůči tomuto jsem naprosto tolerantní, jenomže zve-li se někdo „odborníkem“ na EU, předpokládala bych příliv nových a zajímavých informací („6 zakládajících členů“ nepovažuji za novou a zajímavou informaci), přesné a jasné vyjadřování potom především. Holt i chybný předpoklad jest lidský… Mimochodem – kdybych si ráno nedala to kafe, na sto procent tam klidně usnu, poněvadž „odborník“ mluvil dost nezáživně, přičemž jsem však zaznamenala cosi o prestižní soukromé škole, to měla být jako ta, kde jsem skoro tloukla špačky, dále nějaké žvásty o EUROstátu (v životě by mě například nenapadlo počítat rozlohu jednotlivých členských států jako jedno velké číslo, jako rozlohu dohromady → rozloha státu EU), což mě nadzvedlo ze židle, naštěstí jsem včas usměrnila své dotčené ego. Při závěrečném kvízu jsem si připadala jako v soutěži „Jste slabší, máte padáka“ („odborník“ pravděpodobně vycházel ze své domněnky, že každý „neodborník“ rovná se exot) a nutno podotknout, že mezi „gympláky – maturanty“ jsem si místy připadala jako ten (TA) slabší, nikoliv snad ve smyslu vědomostním, neboť ne vždy jsou nabyté znalosti přímo úměrné chování, jak jsem již poznala; opravdovým nebezpečím je z mého pohledu pak onen dav tvořící většinu a momentální „normál“ – myslila jsem, kterak je docela normální říci „omlouvám se“, když přijdu pozdě, že je normální pozdrav, ať už poněkud rutinní „dobrý den“ – hm, aktuálně si připadám jako nenormální idiot, který ke všemu ví, že plat v eurech nelze považovat za shodný s platem v korunách; celá přednáška pro mě byla jakousi zkouškou, co ještě snesu, a ujištěním, že zkrátka není třeba být ztotožňován s většinou, byť je sebevětší a byť je dokonce EURO. Proč? (Vezmu-li v úvahu boj za vlastní jedinečnost a nakonec vidím dobrovolné podvolení se davu, je mně všelijak.) Přitom člověk vůbec nemusí ČNÍT – nemusí však ZAPADNOUT. Vážně, masa není to Jedno, na které věřím, neb Jedno je vším a všechno Jedním; masa představuje cosi bez chuti a tvaru, něco, kde vládne nezájem a anonymita.
Inu, každá hodina měří konečných 60 minut – po dlouhé době jsem netoužila zastavovat čas – i těchto 60 minut uplynulo. Kritiku nemám v oblibě, ale co naplat, když to nestálo ani za úsměv, natožpak za příjemný pocit! Kritika je příliš negativní, tohle je prosté konstatování, že není „přednáška“ jako přednáška, „odborník“ jako odborník a „jednota“ jako jednota. Každopádně tímto jsem nezavrhla ni přednášky ni odborníky, dokonce ani jednotu, tedy – tematicky – unii. Koneckonců, DEN tímto rozhodně neskončil, nýbrž naopak. Teprve začal, neboť znám kouzelné místo, kam se tuze ráda vracím, poněvadž tam vládne – co myslíte – Jednota. „Díky za každé nové ráno.“ OPRAVDU!
„… Co to je? Proti mně se v mžiku postavil snědý muž s vydutým sakem. „Terrorist!“ zaznělo anglicky a světelná oznámení růžově blikala na poplach. „Koule, talisman,“ opakovala jsem pitomě česky a nemožně jsem zkreslovala informace. Chochola začal lézt po zemi a až někde u pilotní kabiny mou kouli našel. Všichni se na mne pak vyčítavě dívali a já dělala velice okázale jako že nic. Domýšlela jsem přitom, co by se stalo, kdyby kámen ve své rychlosti proděravěl letadlo a na palubu se dostal vzduch. Když se Chochola plazil po podlaze, napadlo mne, že ho možná nemiluji tak třeskutě. Že nejsem dojatá z jeho přítomnosti a že jsem víc rozechvělá z toho, že letím do Afriky, než z faktu, že tam letím právě s ním. Objevila jsem v sobě náhle netušenou záplavu touhy po dobrodružství a dveře, které se k němu otevřely, byly pro mne důležitější než ten, kdo jim držel kliku. Má láska k Chocholovi byla bledá jako obzor nad širokým africkým bušem…“
„Dej si pauzu, ať neskončíš ve cvokhausu.“
(Halina Pawlowská)
