Jen tak
(zdánlivě filozofie tu je)
I když není to úplně jen tak, spíše tak jen.... pohlédněme kol sebe a zase jednou hlavně do sebe. Vidíte něco?
Já ano. Kolem sebe vidím tolik věcí! Jedná se především o běžné věci, avšak právě ty obyčejně bývají zdánlivě bezvýznamné. Vidím taky lidi. Různé. Malé, velké, bílé, veselé, smutné, vážné, dospělé..... Plno lidí!
Uvnitř? Tedy vnitřek mě, tu jest malá dušička, která sem tam nachází odvahu a stává se velkou duší. Což se událo, jak troufám si tvrdit, docela nedávno, a proto byla jsem pyšná, že se událo to, že jsem nezpychla.
Kolikrát je člověk na světě, než se naučí mít rád?
A stále se něčemu učíme, dokonce i tomu, díky čemuž byli jsme každý z nás stvořeni - lásce. Ráda se občas stávám Malou princeznou. To ve mně vítězí trpělivost, bezprostřednost a upřímnost. Tehdy si připadám vysoko nad tím vším, nikoliv však nad těmi všemi. Hledět na svět s nadhledem. To je přeci krásné a pro mnohé z nás vzácné. Ostatně jako další spousta věcí.
Když nejsem Malou princeznou, ocitám se kdesi dole, kam vždycky spadnu. Ze dna se postupně škrábu výš. A hledím při tom vzhůru. Cíl? Samý vrchol, jenž skrývá se za horami překážek, mořem starostí, zato tam však je a bude. Jak se nejlépe dostat k němu? Vždyť síly sbírají se mnohdy stěží. Jenomže pořád je tu něco víc. Leč fyzické vyčerpání dostavilo se, přeci ještě můžeme pokračovat ve svojí cestě. Čím to je? Ne, tohle není o filozofii, tohle je zkrátka o nás a je to tak. Víte, co myslím? Síla ducha, jež kamarádí s vůlí, pílí a trpělivostí.
Optimismus - pesimismus. Jisté mantinely, mezi kterými bych se chtěla rovnovážně pohybovat. Rovnováha.
Realismus. Asi nejlépe právě tímto směrem, poněvadž člověk žije především realitou, a to by se mělo (mohlo, chcete-li). Myslím, že žít minulostí není dobré, i když poučení a zkušenost se vždycky hodí. A budoucnost? Je sice úžasné snít, chtít, za snem taky jít, ale nejdůležitější JE.
Teď a tady. Ten okamžik. Nikdy už nebude. Nikdy už se nevrátí. Nezopakuje. Tady a teď....
Radost. Kéž by si ji každý prožil. Prožil.
Smutek. Součást radosti, protože na ni samotnou většinou plynule navazuje - a naopak. Smutkem se ovšem dá projít a dostat se zpět, až k radosti. Někdy to trvá věčnost. A kdo nikdy kvůli smutku neplakal, nezažil jej. Dá se tedy bez smutku vůbec zažít ta radost?
Kdyby to šlo, vše by bylo snazší. Co by kdyby. Starosti házet za hlavu.
Kterak všichni děsně trpíme! A čím vlastně? Tím, že ve skutečnosti nemáme, čím bychom trpěli? Občas mrzí mě, kam jsme posunuli naše hranice skutečných hodnot. Třeba bychom je mohli zase vrátit zpátky. Bylo by nám lépe, kdybychom chtěli.
-------------------------------------------------------------------------------------------
(pod čarou)
Ne, nebojte, vážně neuvažuji o tom, že bych měla od této doby psát pouze texty podobného charakteru, neb tuším, že ne každého by bavily, avšak myslím, že cosi (snad nějaká myšlenka) se v dílku skrývá a je na každém, zda ji najde, objeví či vytvoří. Já v tom vidím přinejmenším smysl....
.... Potkala jsem totiž nedávno Moudrost, a ta mě opět inspirovala. Ta Moudrost není ze mě, to opravdu nikoliv, já jen neohrabaně, a ani nevím, zda správně, parafrázuji slůvka jedné Osobnosti, kterou jsem, myslím, poznala trošku hlouběji a velmi si toho vážím a vážím si Jí, poněvadž málokdo dokáže přijmout každého člověka takového, jaký ve skutečnosti je, a navíc na něm vidět to krásné, přičemž nic nesmazávat, spíše prostě vyzdvihnout to dobré. A o tom to je. Možná i tom chtít mít rád. Klišé? Ale kdeže!
Taky už vím, že JE a že tak úplně nezáleží na tom, co nám osud přináší, jako hlavně na tom, co my sami chceme našemu osudu přinést. Malé činy = málo? Ne, páč i z malých věcí mnohdy vznikají veliké.
„Všichni berou ohled na čas, jen čas na nikoho.“
(Smutná realita.)
Komentáře
Přehled komentářů
a myšlenka byla nalezena. A nejen jedna! Díky za tento článek - ani takový není vůbec ke škodě. :-)
Krásné....
(x, 16. 6. 2013 20:53)