Lavička
Pomaličku se stmívalo a nad horizontem se začaly tvořit první oranžové mraky, které postupně rozzářily zimní nebe. Potom jako by objaly celé město, nasály do sebe veškerou nejistotu, smutek a starosti všech obyvatel, a nesly je vzhůru, až zcela nahoru, kde z chmurného oblaku vznikla různorodá mozaika hrající barvami a čišící obrovskou energií, jež se okázale rozprskla do všech stran. Na zem v tu chvíli pršelo štěstí a do živého večera se vkradlo kouzlo okamžiku, jemuž bez větších zábran podlehly i tři přítelkyně sedící na společné lodi, na lavičce, když s otevřenými dlaněmi tiše přijímaly kapky deště a přály si, ať prší ještě.
Tak na té lavičce seděly a povídaly si. O všem možném, přičemž občas trochu lakonicky, chvilku dost intelektuálně, ba i filozoficky, hned zase ironicky, nato s nedbalým nadhledem. Všechny dívky se od sebe znatelně odlišovaly – vším – myšlením, nadáním, pohledem na svět, charakterem – jedno je však již dlouhou dobu spojovalo – přátelství, jež bylo čisté a opravdové, třebaže s sebou neslo i veškeré trápení, slzy, bolest, radost, veselí, smích – bylo to opět a jenom přátelství, které bylo cílem tří dětských duší. Ty duše jsou totiž pořád naivní a nevinné, i když se spousta věcí okolo mění – přátelství bude navždy cílem těch tří dívek, které jsou pevně propojeny přátelstvím, jež oddaně tvoří, jež i je samé oddaně tvoří.
A právě přátelství patří ke květinám, které si s láskou pěstujeme, aby vzkvétalo, pečujeme o něj, aby neuvadlo, Přátelství...
A tak prší stále.
PŘISEDNĚTE SI.
