Na, ve, při, u, pod
Během několika dní jsem se ocitla na, ve, při, u, pod...
Na Aquadromu jsme byly, my dívky, namísto klasické hodiny tělocviku, té, v níž nanejvýš pět jedinců skutečně cvičí, zatímco většina pouze předstírá cvičení, neb se zaobírá záležitostmi typu "jsem tlustá", "co šaty", "ten můj je idiot", "musím začít držet dietu" a obdobně, ve středu. O koupališti by se dal napsat snad i román, jelikož nikde jinde se nesejde pohromadě tolik rozličných charakterů. Úžasné! Čas plavání obvykle věnujeme, já, Rolnička a Svatoňka, aktivnímu pohybu, ovšem nečekejte žádné profesionální výkony. My se spíše, a jak rády, stylizujeme do rolí dětí. Blbneme, v divoké řece se chováme obzvláště komicky, vlny v příboji samy nerozhoupáme, a proto se později přesouváme do bublinek, kde prostě sedíme, mluvíme a pozorujeme - lidi i to, odkud ty bubliny vycházejí. Když nás omrzí i tohle, jdeme k plaveckému bazénu a podporujeme našeho Bucíka, který plave, plive, plave a plive. Bucík nás tu a tam zpozoruje, a tak se nám směje, jak jsme blbé. Nám to však nevadí, poněvadž se máme rády i tak. Nejpříjemnější záležitost si necháváme na konec. Vířivka! V ní si hovíme s velkou libostí. Stává se, že se k nám připojí i naše paní profesorka. Myslím, kterak by byla schopná povídat i pod vodou! Na Aquadromu jest blaze.
Ve škole se ocitám každý všední den a vždycky si strašně přeju, aby i ty všední dny plynuly nevšedně. A celkem mi to vychází, neboť se snažím oprostit se od veškerého stresu, zbytečností a malicherností, kterých, kdybych si to připustila, napočítám mraky! Jenomže, a to je důležitější, jsem si uvědomila, že přeci nemohu podléhat příliš velké vážnosti, při vší úctě, protože to bych se musila zbláznit. Moc dobře vím, že tenhle rok je poslední, pročež bych si jej chtěla prožít a užít se vším všudy! Připadá mi přijatelnější těšit se na cokoliv, třebaže se píše písemka či ústně zkouší, jelikož tyto záležitosti nejsou vskutku strachu hodné, zdánlivě pak veledůležité, byť jsem zastánkyní pravidelné a poctivé přípravy, zato vymývání mozků nikoliv.
Při odpoledni čtvrtečním žila jsem hudbou a z ní. S naší Vánoční jsem nad míru spokojená, před Svatoňkou smekám za trpělivost, před Rolničkou za upřímnost. V tento den jsme se zavřely v pokoji, naplno pronikly do kouzelného světa a soustředily se pouze na melodii vycházející z nástrojů, ba i odkudsi z nás. Cestou domů udělalo se mi nevolno. Na náměstí vedl svou demagogickou, zpaměti naučenou, řeč prezident, záměrně nejmenuji, ni neoslovuji "pan", poněvadž ona hlavu státu doposud nevysloužila si u mě patřičnou úctu a já nemám proč ji dávat jen tak.
U voleb zvolila jsem dle sebe, jak nejlépe jsem mohla. Netřeba říkat, koho vhodila jsem do urny, chcete-li to vědět, můžete se mě na to zeptat - odpovím. I ve škole řešila se politika, v hodině francouzštiny. Nesnáším ty vyhrocené debaty "jak mít rád", "koho volit", "koho nevolit"... Uznávám, je důležité zjistit si potřebné informace, zhodnotit všechna pro a proti, avšak volba je na každé osobě. Nemohu si pomoci, musím podotknout, že historii sice musím ještě dlouho studovat, přesto nechápu jedince, kteří volí pány z Třešní. Ano, zmínila jsem, kterak volba jest na každém, jenomže, upřímně, tuhle volbu úplně nechápu a neuznávám. Už teprve ne ze strany mladého muže, jehož papánek vysoký post drží, maminka jeho MUSa brát plat po čertech vysoký. K naštvání. Tyto bych poslala na pár měsíců do končin rudých. Možná by změnili názor. Pakliže ne, ať si tam zůstanou.
Pod deštníkem. Pršelo. Pršelo na duši. Potom přišlo něco, čemu se říká přátelství, důvěra, úcta, láska. Zkrátka chuť žít a mít pro co/koho žít. Zas je mi krásně. Jsem a jsem ráda. Ráda se směju, ráda se mračím, ráda jsem veselá, ráda jsem smutná... Zvláštní? Divné? Ne. Člověk není páčka, na které je nastaveno "štěstí". Už vím, že tohle není černé, jako tamto není bílé, nýbrž všechno hýří barevností - celistvostí. A právě takto já nyní vnímám a chápu svět. Smutek střídá radost, abychom věděli, že bez sebe nemohou existovat, abychom věděli, že při naší cestě životem si projdeme mnohým. Nebaví mě poslouchat, jak mohlo by nám být a co by kdyby. Tedy raději pojďme - pojďme svůj vesmír objevit. Není to vskutku snadné, přesto lze i z malých planetek velké plány utvořit. Základním kamenem pro svět ve-smíru je začít měnit, u sebe samého pak především. A tak to je koneckonců se vším.
Den bez smíchu je promarněný den.
-- Charlie Chaplin --