NiC. Co na to řícT?
To byl zase deN. Nikdy víC. Coby obyčejná holka však nezmohu vůbec nic proti lidské hloupostI. I hlupáky má totiž kdekdo tendenci obdivovat, zatímco vlastně není proČ. Čí je ale potom vina, že existuje nespravedlnost, když blbce ustavičně obhajujeme, poněvadž jim chceme, z jistých rutinních důvodů, vycházet vstříc, přestože tak na ostatních lidech vesele pácháme křivdu, což nám asi příliš nevadí, jelikož již otupělé ovce jsou na to zvyklé, že, ke všemu laskavé a hodné – čili naivní – zaběhlému řádu chybí logika a zdá se, že přišel čas na změnu, neboť stupidní postupy nelíbí se ani, jindy tolik poslušnému, stádU. Už i Jonáš musí slyšet, jak zoufalé volání uvnitř nás postupně propuká v křiK. KřičeT? Takových bylo tU… Ubíjí mne křičet mlčením, ovšem co dělat, když je lidská drzost a arogance prostě vnímána jako něco, co bychom i my, "normální", měli opěvovaT? Tedy zahájit revoluci, politiku pasivní rezistence, odboj… a co dál, budiž, člověku, svobodeN? Někteří lidé se poraženým smějí přímo do obličeje, ačkoliv sami velmi, velmi neradi prohrávají nekonečný boj, jenž jsme si vymysleli, a proto máme, co jsme chtěli, boJ. Já však nebojuji – ne, neutíkám, ne, nepůjdu ani na smrT. Tolika dalšími prostředky se dá hloupost zdolaT... Třeba láskou, která uzdravuje zraněné duše a svítí na cestu, když vede tmoU. Už vím – je to jen a pouze láska, jež i hory přenáší.
I klišé občas bývá pravdou, leč věřím v něj tiše, avšak tím spíše.