Kateřina Svobodová - Allanová

Nevím, co mě to zrovna dneska napadlo, zato už vím, že rozhodnutí „jít běhat“ asi nebyla úplně nejlepší volba, čímž hned vylučuji, kterak by byla zase nejhorší, poněvadž znám daleko šílenější věci, které lidé dělají, a to z různých důvodů. Od mého „jít běhat“ jsem si slibovala odreagování, přísun čerstvého vzduchu a nových myšlenek – celkově prostě uvolnění (těla i mysli) – svým způsobem.

Patrně se však momentálně nepohybuji v té nejideálnější fyzické kondici (tím dávám najevo, že by to mohlo být o dost tragičtější), psychicky jsem, myslím, tak nějak v rovnováze (pozitivních a negativních jevů dopadajících na má bedra je zhruba stejně, i když tuším, že těch pozitivních je ve skutečnosti mnohem víc, jenže mé oči jsou aktuálně v jakémsi „režimu ostražitosti“, jenž se mi, po jisté události, zapnul automaticky; já ho každopádně musím co nejdříve vypnout).

Před samotným běháním jsem ušla 3,2 kilometrů pěšky (díky, Sez(n)ame), což, domyslíte-li si povětrnostní vlivy a tak vůbec (byla vám taky taková zima, nebo se mi to jenom zdálo?), není vlastně špatné. Následný běh trval 12 minut, přičemž rychlostně bych se zařadila do kategorie „rychlejší chůze“. Po pouhých 12 minutách jsem skončila, zdůrazňuji – skončila – nevzdala jsem to (never give up). A navíc jsem k tomu měla důvod – bylo mi fakt nevolno, a protože jsem nechtěla nikterak ohrozit svou zítřejší účast u státní maturity z jazyka českého, raději jsem si došla posedět k rybníčku, koukala jsme se do vody, později se zájmem pozorovala, kterak tatínek a synek společnými silami chytají rybičku, kterou poté pustili. Včil se cítím rovněž jakoby svobodná, jako ryba ve vodě – plavat musím sama. Ovšem – dnešní „jít běhat“ jsem neabsolvovala sama, neb jak by to šlo bez Rolničky? Klobouk dolů před ní, jelikož ona „jít běhat“ splnila daleko lépe než já, přičemž já jsem jí bez zaváhání slíbila, kterak si příště vezmu brusle a půjdu bruslit (bez uvozovek) a zároveň ji budu podporovat v běhu, protože okamžiky na vzduchu se mi nakonec líbily a hlavu mi pročistily (snad ne příliš). Co jsem si opět uvědomila – je hloupé, aby každý dělal to, co dělá každý a – lidská vůle je jakási magie, kterou ovládá jednoduše ten, kdo chce.

Zpátky jsme šly pomaličku, povídaly jsme si a já znovu vím, že ani v dalších dnech se sama v moři neztratím, neboť věřím. Vida, právě pociťuji „režim důvěry“. A nohy…