Takové "Backspace"
Někdy mívám chvilky, kdy se ze srdce řehtám sama sobě – až se za břicho popadám – jako třeba právě před chvílí. Dala jsem totiž dohromady větu, která sice zněla fakt dost inteligentně, ale upřímně jsem si ani já sama nebyla tak úplně jistá, co vlastně znamená, a proto jsem ji raději vymazala. Není věru nic snazšího než zmáčknout tlačítko „Backspace“. V opravdovém světě to stejně snadné není, ačkoliv čas od času rovněž obdobně mažeme ze své paměti ošklivé vzpomínky, zážitky, ba i osoby, i když je to spíše takové „ctrl x“ – beztak se nám to všechno ukládá do jakési schránky, od níž má klíče jenom Čas.
Proč vám o tom píšu. Přemýšlela jsem. Jestli bych, kdybych měla tu možnost, něco smazala, odstranila. Víte, došla jsem k závěru, že ne, poněvadž všechno, ať už je to jaké chce, tvoří náš život – náš svět – a bylo by hloupé si tento náš prostor jakkoli ničit, neb je pouze jeden a hlavně jednou.
Čím více se blíží rok 2014, tím častěji si přeji nebilancovat, nechat být, zastavit. Proč má pořád někdo nutkání vnucovat člověku fakt, že opět přichází konec? Vždyť je to fakt, je to opět, tak co jako? Ano správně – budu maturovat, budu dělat přijímačky na VŠ – obé je klíčové, obé mi nahání strach, avšak ani jednomu z toho se nevyhnu a ani jedno z toho není, koneckonců, smrtelně důležité. Prostě ne. Vždyť mnohem podstatnější význam pro mě představuje například to, kterak jsem si dokázala splnit hned několik svých snů v tom krásném roce 2013. A další sny stále mám! Chápu – přenesení se přes již zmíněné dvě překážky mi může usnadnit cestu ke splnění mých přání, jenomže – doteď jsem se k cíli dostávala daleko srdečněji a upřímněji, mnohem čistěji a prostěji. Čím? Každý ji dlouho (až zoufale) hledá, třebaže se skrývá v tolika věcech…
Teď, když mám čas, chodím spát pozdě, protože těch 24 hodin je sakra málo pro prožití jednoho pouhého dne. Ráda si čtu nebo se učím, jindy uklízím či cvičím, často si povídám s tím, kdo mi je právě nablízku. A když nikdo takový zrovna není, uklidňuji se posloucháním. Poslouchat se dá hudba, ovšem i zvuky noci. Ticho? Kdepak. Člověk mnohdy slyší, co mu přes bílý den uniká. A hvězdy nádherně svítí do té noční symfonie.
A pak… Píšu. Nedávno mi sice bylo připomenuto, že vše už určitě alespoň jednou napsáno bylo, že nic víc nového se napsat vlastně nedá, avšak já myslím, že je stále o čem psát. A to je dobře. Moc dobře.
V noci si lépe než kdy jindy představuji, co asi právě dělá on, ona, tamten a tamta…? Spí, kouří, dívá se na televizi, směje se, pije…? A proč? A jak? S kým? Kdo? Kde? Kdy?
Taky na to myslíte? Tak přijďte, můžeme si o tom spolu popovídat.