Veliké noce
Jó, blýská se na lepší časy. To mě zkrátka tak napadlo, neb asi štěstí či co mě přepadlo, a tak si tohle blýskání rozhodně musím poznamenat, bych snad příště nezapomněla, že existuje světlo, byť se člověk právě pohybuje kdesi v temném tunelu a hledá nejbližší možnou únikovku – na blýskání jsem se rozhodla věřit, nikoliv z pohodlnosti, jakožto z čistého přesvědčení.
Pouhé tři dny ve škole mi daly mnohem víc než kterýkoliv jiný celý týden, poněvadž jsem měla možnost skutečně vidět, slyšet, cítit, prožít – poznat a pochopit. Hezky se to sešlo a ve mně se rozžehnul velký plamen, jehož nenechám uhasit, nanejvýš jenom utlumit, aby hořel tak akorát.
Záležitost hospice pro mě byla velmi citlivá – zvláště k momentální situaci – ale viděla jsem, kterak je dobré nebýt zaslepen strachem, poněvadž ono pak už není čeho se bát víc. Chovám obrovský respekt a obdiv k osobám v hospici; ať už k pacientům či zaměstnancům. Dávno vím, že staří lidé nemají žádnou nemoc, ledaže moc – víru v sebe a lásku k bližnímu. Nejsem fanatik ni populista, ovšem víru v lásku považuji za jedno z pravdivých vyznání a nesmírně si tohoto druhu náboženství považuji.
Úterý plynulo ve znamení oťukávání mého vlastního ega, jež se tu a tam mělo nutkání naštvat, urazit či pohoršovat nad jednáním druhých, kteří se ustavičně ženou za získáváním výhod, zatímco na okolí působí coby přesvědčiví a svědomití jedinci, ne však na mě, bohužel (bohudík). A měla bych být dotčená? Inu, proč? Dojde-li se totiž k samému ohnisku otázky, přijde se k závěru, kterak celkem zbytečně, neboť není problém jako problém – jedno z toho je většinou směšná prkotina.
Bohumil Hrabal. Odpoledne s ním, tedy v rámci jeho odkazu, mě polilo pocitem, že stojí za to číst, vnímat, poslouchat a dozvídat se o tom, co zde bylo, jelikož jak jde doba, postupují i lidé, jenže ne pokaždé správným směrem, třebaže čas jde stále stejně – on nespěchá – je na člověku, by jej vzal do svých rukou, aby se nebál té ohromné zodpovědnosti a alespoň se jej snažil naplnit. Mnohdy stačí opravdu málo – prostě BÝT, žít s láskou pro druhé. Na té lásce určitě něco bude. Ne-li všechno.
Veliké noce se jistě blíží, mou duši smutek tíží, ačkoliv už skoro vlastně ne. Neb je krásné přijmout štěstí, když si jej člověk zvolí a pomůže mu přijít tím, že má i z maličkostí radost – jasný tlukot lidských srdcí ještě není dost? Je příliš skutků hodných smutku, je třeba rozvinout to ŠTĚSTÍ, rozsvítit tu NADĚJI – DÝCHAT snadněji.
