(O)světu
Přichází (vz)kříšení
Na tabuli datum 7. května,
jak ráda ke zkoušení bych se zvedla,
zcela dobrovolně a zcela z vlastní vůle,
avšak nejsem ještě připravena – ke vší smůle!
Tudíž tedy „padni, komu padni“,
volba Sophiina je opět jenom na ní,
na té, jež vždy s velkou trpělivostí a humorem,
dokáže i za chabou hoďku vyzkoušet celou třídu skorem!
Dnes bez větších úctyhodných hereckých výkonů,
vyvolala zhola shora – tu naši milou Terezu.
Terce tvářička hned zrudla,
načež se holka jedna hrdě ze židličky teplé zvedla.
Já říkám si v duchu stále, že ta slečna přesně neví,
co jako právě hodlá dělat tu, v sále!?
Vždyť je dočista, přísahám, že čistočistě čistá!
Přesto všechno, ona nachází odvahu a ke katedře maká….
Já jen s upřímným úsměvem rozhlížím se kolem,
vidím jen dav jakoby neviditelných studentů,
kteří jaksi splynuli spolem!
Málem jsem vyprskla a dostala záchvat smíchu,
bo v této těžké hodině by sotva šlo najít lidskou pýchu.
Vedle mě, má drahá sousedka, dělá, že se pilně uče,
zatímco si s klidem ve své duši všecky špačky tluče!
Za pět minut máme naštěstí hodiny milé konec,
u tabule se však o monolog pokouší ještě jeden borec!
Stejně, já vím, že i určitě i vy musíte vědět
- i ta nejdelší hodina musí jednou skončit,
nadešel tedy čas se s váženými posluchači rozloučit.
Na brzkou slyšenou, mí milí žáci,
a nezapomeňte, že jedině tvrdá práce,
ta se prostě a zkrátka vždycky vyplácí!
Proč
Jen kousek jít, jen chvíli…
Bez stresu, očekávání a strachu,
vážně bojím se, že někoho zklamu.
Proč se tolik čeká od jediného člověka?
Nápor takový druhému jedinci síly nepřidá,
spíše naopak, ano, je to vskutku tak!
Znám pocity spojené s touhou něco dokázat,
tím spíše vím, že není dobré si zahrávat!
Stres jako takový je jen dojmem,
jenž stává se v náporu skutečným pojmem.
Ráda si nechám od druhého člověka poradit,
avšak nikdy bych nechtěla sama sebe ztratit,
v nekonečných radách, v rozvířených vodách.
I já jsem již připravena kdykoliv poradit,
ale jen tehdy, když bude druhý opravdu chtít!
Doba tato snad příliš zakládá si na pravidlech,
která však nedodržují ti,
kdo je vymysleli….
Ostatní bojí se a mají strach,
samé morální předlohy a mocní,
jež hrají si neustále na bohy!
Já ovšem nevěřím v boha,
za což se nestydím,
a až nastane ta chvíle, kdy ho uvidím,
tak jedině tehdy uvěřím….
Svět je jaksi přeplněn.
Nemyslím teď lidmi,
ale skutky jejich nepěknými.
Opakovala bych se,
kdybych popisovala falešnosti lidí.
A pomluvy?
Ty žijou s člověkem.
Stojí-li řeč, mluví se o druhém,
kdo, co, kde, s kým a proč,
snad i jakou barvu má jeho moč….
Jak směšné, že ano!?
Každá otázka má svoji odpověď,
jen stále marně čekám na den,
až někdo začne slůvkem „protože“….
Cože?
Nikdy mě ještě neuspokojila odpověď,
že tak to prostě vždycky bylo!
Je to tak
Viděla jsem dneska stáří,
které však není žádnou nemocí!
Dusím v sobě vztek na ty,
jež zcela kašlou na staré lidi,
kteří zajisté zaslouží si uznání a klid!
Viděla jsem dneska kmotru smrt,
která však chodí po světě už od věků….
V hlavě mé je nyní velký zmatek,
já chtěla bych vše urovnat,
jenže nevím vážně jak.
Normy v tomto demokratickém státě,
jsou stanoveny tak,
aby každý nedožil svůj život tam,
kde je mu alespoň o něco líp,
ale aby rovnou v práci vyloženě chcíp!
Omlouvám se za toto hrubší slovo,
avšak jiné se mi, pro jev tento,
najít zkrátka nepodařilo.
Je těžké hledět do budoucnosti,
která ty nejčernější vyhlídky jen má.
Tak tedy, raději žít okamžikem,
radši smát se na svět a volně dýchat,
když člověk ví, že stejně jednou –
bude v práci tvrdou prací dlouho zmírat!
Kauza jedna - ne jediná
Tak co, bude práskat?
Ptám se sebe, jaký pocit teď asi v hlavě své má.
Zda uvědomil si sám, že kdekdo čistou pravdu zná.
Pro mě význam skutek tento nese veliký,
bo konečně spravedlnost vyvrhuje první zlosyny!
Nejčko odskáče si čin svůj drzý jistý papaláš,
jenž prachy má fakt rád – ano, je to jistý David Rath.
Jeho příběh zní vskutku překvapivě, až neuvěřitelně,
proto on sám přirovnal se k další paní nevinné - Tymošenkové!
Říká se také, že asi jen, stal se obětí a byl podveden.
Přeci, kdyby býval tušil, oč ve skutečnosti běží,
určitě by krabici s víny nevzal tak svěží…
Já věřím ovšem rozumu svému selskému,
musel by být snad jedině vůl a mít duševní chorobu.
Tudíž, já panu obviněnému nevěřím,
spíše doufám a věřím, že půjde dlouho zařezávat do basy!
Snad, řekne i jména dalších, těch, kteří také kradou,
uplácejí, jsou upláceni a mají mozky naplacato uplácány…
Vtipné. Smutné. Nemravné. Sprosté. Trestné.
Škoda, po revoluci republika pod námi se rozkradla,
zbylo nám jen to slovo demokratické a strany - prý politické.
Národ náš patrně je prostě takový, všichni jen řeční, berou,
v hospodách sedí a perou – se i špinavé prachy,
ovšem pomlouvat se tu dokážeme pěkně, taky,
stále nalézáme nová slova a nejrůznější výmluvy,
jenže činy, ty tu zkrátka pořád ještě chybí…
Pokus, jež měl by sloužit jako poděkování
Cho, cho, chó… (nyní nabízí se fráze Merry Christmas!)
(pozn.: omluvte mou vsuvku, poslední písmenko bylo „o“)
Prvně jasně říkám si, no, to je teda toho!
Avšak když se trošku hlouběji zamyslím,
tak názor svůj si hnedle rozmyslím.
Drazí čtenáři, již čtete pravidelně mé básně,
chtěla bych všem poděkovat nějak krásně,
avšak nic originálního mě zrovinka nenapadá,
sic bych byla hrozně ráda vymyslela cosi… nové,
jenomže na druhou stranu neříká se přeci nadarmo,
že co je staré – je vlastně dobré, zajisté všichni to známe!
Tudíž budu se držet této věty, jež je více než pravdivá.
Děkuji vám tedy, opět básní,
byť zřejmě nejsem ani trochu básník…
… jsem totiž básnířka, česká básnířka (těší mě, dobrý den všem!)
(pozn.: toť byla opět malá vsuvka jen)
Děkuji vám, milí čtenáři,
dle mého názoru musíte být velmi vytrvalí,
trpěliví a zcela jistě rozumní lidé!
Pakliže ne, tak vám stejně děkuji. (jak se dneska říká – prostě ze slušnosti)
(pozn.: pardon, vsuvek bylo asi již dosti – tiše, myši!)
Děkuji vám, drazí čtenáři a čtenářky,
již jste třeba i pár básní úmyslně četli,
či jen tak letmo prolétli svým drahým zrakem,
děkuji také vám, vážené čtenářky a čtenáři,
již jste pouhou náhodou na tyto stránky vlezli, patrně naposledy,
a tak se jaksi omylem propracovali až sem… (ovšem ale, nic v životě není náhoda jen!)
(pozn.: zdá-li se vám tato báseň už nyní dlouhá, máte pravdu, radši jděte ven)
Zkrátka a dobře, děkuji za přízeň,
bo je mi potěšením psát to, co mě skutečně zajímá a baví,
a když zjistím, že návštěvníkem těchto stránek nejsem pouze já (a má sestra),
tak je to zkrátka krásný pocit, neb mé upřímné srdéčko upřímně (jak jinak) jásá!
Díky, díky, díky, díky…. nevím přesně, kolik vás, nejdražších čtenářů, vlastně je,
snad domyslíte si sami, které slůvko děkovací pro vás určené je.
Děkuji, že patrně omlouváte i mé chyby (které však v textech zanechávám zcela úmyslně).
(pozn.: bych poznala přeci, zda všichni dávají pozor, no, ne?)
Sypu si momentálně popel na svou hlavu (jiná není po ruce),
poněvadž i já sama ((v) sobě!) občas najdu nějakou chybu.
Někdy jedná se o vztažné zájmeno „jenž“, jindy o knižní výraz „tací“,
směji se, ale až později, protože si připadám vskutku vždycky jako telecí.
Omlouvám se tedy, klečím před vámi na kolenou
a jdu za vámi s malou prosbičkou, či velkou prosbou (podle toho, jak si to kdo vyloží),
(pozn.: zkrátka mít svobodný názor a rozhodnutí je boží)
Prosím vás, čtěte, mé básně zas tak moc nemusíte,
ale hlavně klasické literáty,
bo rozhlédněte se jednou kolem sebe
a pak mi dejte nějak vědět,
(pozn.: můžete třeba i na mail, jež je uveden někde na stránkách této slavné skupiny)
zda takhle chcete vypadat taky!
Skoro 18
Je to hřích, vnímali byste to tak?
Již v září stanu se plnoletou,
jenomže já necítím se ještě takovou.
Já jsem kdesi uvnitř stále děckem,
jež touží stále poznávat a potkávat nové.
Je mi líto, že musím být tím, kým zatím nejsem.
Jak mám vplout do dospělého prostředí,
jaksi mám pořád své krásné snění.
Jakmile jsem se octla na prahu tohoto věku,
já už chtěla bych utéci někam dozadu, ale už nemohu.
Jistý čaroděj Čas zatarasil právě mou dosavadní trasu.
Jistě, jednou, budu muset smířit se s tím,
jelikož můj věk, ten zkrátka neutajím.
Jedině já však sama v sobě vím,
jádro mé duše je dětské.
Jsem dítě.
Úzkost
Jak jen přesně popsat tento pocit?
Je těžké cítit, že člověk právě procit.
U srdce člověka něco úzce svírá,
ve stavu úzkosti i opravdová láska zmírá.
Kolem sebe, my se vždy snažíme šířit hlavně to,
co by i toho nejsmutnější člověka znovu nakoplo.
Samozřejmě, síly postupně docházejí,
přitom stále nové starosti i bez pozvání přicházejí.
Nejdůležitější věcí ale je – nikdy neztrácet víru!
Člověk by totiž měl vždycky v něco věřit.
Není vlastně úplně důležité komu a čemu.
Avšak je skutečným problémem,
když člověk začne ztrácet nevědomky sám sebe,
je-li skutečně zaměstnán tělem i duší,
protože jen lidskou blbost neustále řeší.
To potom stane se duševně chudým ten,
který vždy snažil se lidem pomoci a chápat je, jen?
Nezbývá než čekat, kolik lidí je schopno se obětovat tomu,
jež těm lidem strádajícím, kdysi podal pomocnou ruku
a tvořil pro ně velmi důležitou oporu.
… o pár let později:
tak přece,
čas se nekonečně vleče…
Na vysvětlenou (kritikovi)
Víte, já vážně nepíšu básně proto,
aby jen dobře vyzněly.
A aby lidé třeba říkali,
že jsou psány přesně podle zásady.
Vždy snažím se zachytit něco ze mě,
svá trápení, jak chutná štěstí,
život a také lidi žijící v naději.
Prostě prostý svět a lidi v něm.
Kdybych měla stále jen řídit se normami,
tak básně mé by neupřímnými se stávaly.
To bych nikdy nechtěla, nedopustila!
Snažím se o básničku tehdy,
když mám třeba úsměv na svém líčku,
to potom je krásný čas i pro písničku.
Text poznamenávám si také,
není-li pro mě bytí na světě zrovna snadné.
Panáčku, už chápete?
Nejde mi o to psát o věcech ideálních,
spíše o stavech přirozených, nedokonalých - lidských.
Luxusní reklamy na lidské štěstí stále se vysílají,
zatímco africké děti hladem umírají.
Tak kde je tady něco šťastného, snad že reálného!?
Jak baví mě psát
o stavech, které každý zná,
aby lidé chápali, co které slovo skutečně znamená.
Já sama dobře vím, že nejsem klasický umělec,
tak mě už pochopte, přec.
Krásou oplývá jazyk český,
miluji psát klidně i o tom,
jak je dneska venku hezky.
Snad měla bych se vážně omluvit,
že normy psaní básní občas ignoruji,
avšak mě líbí se věci jiné a originální,
upřímné a pravdivé,
neb jedině tehdy jsou, podle mě, skutečné.
Proto, prosím vás, nevytýkejte mi,
proč nelze básně mé zařadit do nějaké formy.
Abych uvedla věc tuto na pravou míru,
já vlastně neodsuzuji vaši, zcela logickou výtku,
spíše naopak – já ji s radostí přijímám.
Jsem potěšena, že někoho zajímám.
Tudíž tímto způsobem vyjadřuji to,
co utajovaným snad pro vás dlouhou dobu bylo.
Mám ráda, když kdokoli řekni mi,
co konkrétně se mu nezdá,
co by udělal jinak a také proč.
Avšak posuzujete-li mé básnické výtvory jen proto,
abyste sami byli pouze dobrými kritickými kritiky,
pak nesmírně ráda přečtu si i já vaše výtvory,
jež řídí jedině samé normy a zásady.
Nechám se poučit a naleznu tak nový zdroj k inspiraci.
Omlouvám se, jestli tento výtvor můj zní nějak útočně,
já ujišťuji vás, že míním jej zcela opačně.
Vlastě vám ze srdce děkuji.
Líný
Ty jeden líný člověku,
za chvíli přec dáš se k útěku!
Jednou, ty budeš muset skončit s leností,
bo všechno někdy začíná a taky končí.
Pamatuj na tuto starou zásadu,
už nedrž se tak pozadu!
Líný člověk je hlavně sám uvnitř sebe,
již rozhlédni se kolem, vidíš nebe?
Patrně šťasten jsi, že vše ti zatím vychází,
ale nezapomeň, na každého jednou řada přichází.
Jsi líným proto, že vedeš bezstarostný život,
zatímco lidé okolo tebe zažívají opravdový hukot.
Vážně ti není ani trochu trapné věděti,
jak ostatní človíčci dřou pilně, pro děti?
Jestliže ne, tak jdi do loje,
shnij si tam zaživa,
neb je to pořád lepší,
než vysedávat v pajzlu u piva!
Samota
Ach, připadám si tak sama,
zcela osamělá,
kolem mě jen tma a nejistota.
Patrně má to tak být,
já nyní potřebuji chvíli klid.
Nevím, ale mrzí mě spousta věcí,
trápí mě tolik věcí!
Asi já jsem ta z řady vybočující,
zkrátka jinak než ostatní myslící.
Je tedy ve mně chyba?
Již nerozumím lidem,
kteří s ledovým klidem
stávají se jen prořídlým plynem.
Dlouho snažila jsem se pochopit,
jak by to všecko vlastně mělo být.
A výsledek - já a samota.
Cesty života jdou pořád dokola….
Příteli
Jaký to krásný čas!
Slunko panuje v nás.
Občas, obloha zatáhne se zas,
no a co – vem to ďas!
My stejně víme o životě své,
ty víš, která věc mě vážně štve
a já tak vím, že ty víš….
Někdy, ty potřebuješ skrýš,
pak hledáš ji jak šedá myš.
Okolí, jako by chtělo tě sníst,
já však, byť bojovat neumím,
tebe s radostí před tlamou ochráním!
Legrační, viď?
Všechny naše věčné rozpravy,
jež hrdě odsuzují pomluvy,
které ostatní lidé vyřknuli.
Pamatuješ ještě,
jak hádaly jsme se dost nevybíravě
a kvůli čemu vlastně!?
Zajisté to bylo kvůli nějaké prkotině….
Ale víš, čeho si na tobě cením?
Vážně, vždycky obdivuji
to krátké slůvko „promiň“
- zní tak upřímně.
Jsou i časy, kdy štveme se,
vzájemně „někam“ posíláme se,
ale co je komu do toho.
Mám tě ráda.
S tebou jsem.
Sním si svůj sen.
Žiju.
Proto ti děkuju.
Zrovna dneska,
my znovu byly ty nej…
chytřejší, že jo?
Pak už jen pamatuji si
ten výtlem jako hrom
- musel rozeznít i pražský zvon!
A jak se na nás okolí dívalo.
Směju se upřímně ještě teď.
Říkám si,
že oni se asi nikdy nesmáli,
když prostě nechápali,
čemu jsme se tak hihňaly.
Patrně byla to jen blbost,
která patří k tomuto věku.
Mě děsně baví občas dělat neplechu,
mlátit do plechů, pak dát se rychle k útěku.
A následně všem vysvětlovat,
co to jako mělo znamenat!
Bez řečí,
my jsme ty největší….
rebelky?
S tebou je mně fuk,
co si o mně ostatní myslí.
Tak ať!
Já chci mít své dětství!
A na konec naše heslo,
kéž z nebe by se teďko sneslo.
Samozřejmě,
prvotně světový mír,
život bez války – koukat do dálky,
stále a pořád hledáme spravedlnost
zatím však není jí nějak dost….
A co ještě?
Mít tebe vedle sebe.
Žít...
No tak!
Neohlížej se pořád
a žij!
Žít?
Drazí lidé,
já vážně nevím jak.
Pomůžete mi?
Ne, není totiž s čím.
Jediné, co vím,
zkus koukat dopředu.
Je hezké, že znáš cíl a směr,
avšak mnohem důležitější věcí je
- rozjet se a jet!
Občas, ty narazíš na útes,
a že máš strach?
Jen neboj se,
stále jeď.
Občas, pohodlná cesta zmizí,
že bojíš se opět?
Ale jdi ty,
i bahnem dá se jít!
Pocity, o kterých mi povídáš
i já moc dobře znám.
Máš štěstí – nejsi na to sám.
Proto važ si svých přátel,
neustále snaž se koukat kolem.
Poslouchej lidi, co říkají ti
- rozhodně nemysli jen na sebe.
A teď se zas pomalu rozjeď.
Jaká cesta nyní zdá se ti?
Je to lepší.
Vidím zvenčí,
že všichni lidé občas mají strach,
každý někdy z cesty sejde,
vítězstvím je, když ji člověk rychle najde.
To je znamení pro mě
- všechny trasy nevedou jen rovně.
Bláto, mokrý terén, kamení,
někdy jsou lidé až na dno znaveni,
ale nevzdávají to hned.
Hleď!
To je život.
Sem tam jdeš nahoru,
jindy z kopce.
Zažiješ, jak chutná být na vrcholu,
jindy spadneš do temného příkopu.
Neboj se.
Všechny tyto věci patří k životu.
Pakliže chceš-li brečet – breč,
ať nedostaneš obličejovou křeč.
A co přijde potom?
Vyjde SLUNCE a sním….
i ÚSMĚV!
Jen vytrvat
Chtělo se mi brečet,
chtělo se mi smát,
chtělo se mi svět roztrhat.
Nikdy víc nemluvit s lidmi,
neříkat víc,
když nikdo tu nechápe nic.
V tom ale, jako by se otevřelo nebe,
na rameno mé
posadil se krásný motýl.
Jak hloupé,
ale já ještě teď slyším,
jak mi potichu do ucha zašeptal:
Drž se!
Nebeská díra opět zacelila se
a já, znovu, po delší době usmála se.
Motýlek však po čase uletěl
a s ním i má naděje a důvod k radosti,
svět zas šel mi k nelibosti.
Ptala jsem se sama sebe,
zda baví mě ještě žít na takovém místě.
Mé city nebyly naplňovány
a smysl života – zkrátka jaksi chyběl.
V tom znovu otevřelo se mi nebe,
náhle, přišel magický okamžik.
Oči.
Ne božské,
jen opravdu hodného Člověka.
Ten mi šeptl potichu do ucha:
Vytrvej!
Měl pravdu.
Tohle je můj život,
můj svět a já jsem v něm jeden květ.
Patřím jedině sem,
k mnoha dalším květům.
Avšak jsem to já - jednou už taková.
Já se tomu víckrát již nepoddám.
Proto, když zrovna nebude ti hej,
tak určitě vyčkej!
Lépe nebude ti hned.
Ty však nenech se odradit,
nedovol si sebe ztratit.
Jen chvíli vytrvat,
nadechnout se
a pak hrdě vstát!
Knížce
Milá knížko,
neplakej již.
Tím spíš,
staneš se odpadem, víš?
Ne, neboj se,
já tě nikdy neopustím!
Přemýšlím, čím to,
že už nejsi tou,
které si lidé opravdu váží.
Výsledek je takový,
tys byla vyměněna
za systém internetový!
Říkám si - škoda toho.
Avšak nyní máme 21. století,
„modrá“ planeta se zkrátka mění.
Probíhá proces globalizace,
modernizace a debilityzace!?
Tak chápej, mladí, ti „noví“
žijou svým virtuálním světem,
bo máme sítě více než sociální….
Zajímavější je prostě to,
kdo s kým právě randí,
kdy se koná mega párty
a mnoho dalších důležitých záležitostí.
Ty jsi vnímána spíše jako povinnost,
když přijde řada na nepříjemný post,
ve kterém žák pracuje s literárním textem.
Víš, i já mám teď trošku černé svědomí,
neb jsem si vědoma toho,
že do četby klasické nedávám
zas tak mnoho.
Sypu si proto popel na hlavu
a vážně omlouvám se ti,
poněvadž co potřebuji věděti,
já právě u tebe bezpochyby najdu.
Miluji sednout si na židli
a soustředit se na tvou vůni,
příběhy a hrdiny tvých listů.
Přísahám ti,
já tu navždy pro tebe budu
- slíbíš mi, prosím, i ty,
že číst si v tobě vždycky mohu?
