(Š)kola života
(Š)kola života
Tam, a zase zpátky, jak z pohádky do pohádky,
všude plno krásy, příroda, támhle vidím Amora.
Člověk jde svou cestu, běží k cíli – pro nevěstu.
Někdy z kopce, jindy do něj, nohy, ty občas bolavěj.
Slovo „škola – instituce“, to nezní zrovna nijak sladce.
Největší v životě je škola, doběhnout bez ztrát všechna kola.
Po každém další klopýtnutí znovu nabrat dechu
a nezahučet, neulehnout do nejbližšího mechu.
Den za dnem plyne jako voda, jako vír v bílém umyvadle,
snaha o jediné – nikdy v životě neskončit na dně.
Co oči nevidí, uši neslyší, to člověka nebolí a nepálí,
přitom, jak snadno člověk toho druhého napálí!
Někdo v sobě pěstuje moc a kouzlo osobnosti,
jiný si raději nacpe své bezedné břicho do sytosti.
Je vážně kumšt stavit se čelem všem problémům,
třebaže člověk málokdy najde ten správný um.
Každý den je přeci o něco hezčí než ten včerejší,
ale člověk by nebyl člověkem, kdyby neměl na vše kupu řečí.
Proto zkouším hledět na události minulé s nadhledem, snažím se,
abych vše ustála snadněji, a to pokud možno s přehledem.
Byť ne vždy se daří, já již cítím, jak se támhle v chaloupce vaří -
nápoj lásky, elixír života, k tomu ještě štěstí, které neuletí!
Mathémathikos nou problémos!
Potí se mi dlaně a s napětím čekám, co se stane.
Žaludek sevřený, srdce až v kalhotách,
teď klidně snědl bych i tolik oblíbený hrách!
Jenže to nejde, jednou už jsem zase tady,
čas prostě nevrátím a z tvrdé reality zkrátka nesejde.
Doma jsem místo volna zavítal až tam,
kde úplně mimo jsem a nemám o tom šajn.
Ty mršky minuty běžely jak o závod,
kéž Nerv, můj známý, nedožene mě až na záchod.
Rád bych předvedl to, co jsem ještě doma uměl,
jenže mozek, ten prevít, jako kdyby oněměl!
Opět mimo, opět v nesnázích, chmury jen mě provází.
Chtěl bych mít talent, alespoň trošku, bych se po nocích
neučil nazpaměť takovou složku.
Matematika věda je neobyčejně zajímavá,
na můj vkus však poněkud nesnadná.
Holt se musím smířit s tím, že ten umí to,
a ten zas tohle, neboť takhle to vždycky bývalo, je a bude.
Občas mě mrzí promarněné hodiny strávené nad učením,
nikdy bych nechtěl, aby to všecko skončilo mým umučením.
Někdy se vážně musím smát svému osudu,
jsem zase v loji, a to i přesto, že poctivě studuju!
Je to vážně pech, že nežiji v době, co Praotec Čech….
(Ma)túra
Když vidím slovo „maturita“, naskočí mi husí kůže,
fakt ráda bych věděla, jak tohle všechno skončit může.
Snad jsem prostý srab, či zbabělec,
ale vnímám to zkrátka jako děsivou věc.
Přestože ještě nematuruji, už teď se křižuji.
Držím všem ostatním lidem palce,
tak říkám si v duchu, proč by to nemělo jít hladce?
Citace: "Ten, kdo není s prominutím blbec,
měl by to vnímat spíše jako běžnou věc, přec."
Páni nahoře vymysleli něco, co zjevně jinak fungovat by mělo.
Oni už si sedí v suchu a nemyslí na ty, kteří mají plno strachu!
Vyšší nebo nižší, chybí mi tu střední – je to podstatné?
Jazyk český, jazyk cizí, k tomu matematika či základ vědecký…
Cesta k cíli je zatím ještě dlouhá,
kéž naplní se má čistá touha studovat i dále,
ještě čas však ukáže, jaká to nakonec bude gáže.
Namísto nejasností a stresování,
mělo by se žákům dávat odhodlání a sem tam podpora,
páč ta nemůže nikdy uškodit, bo strach z neznáma je potvora.
Proto jsem tady já, také ještě na vážkách, bloudící v tmách.
Místo stresu a pochybování, všem přikazuji radost,
dávku odvahy, štěstí a úsměvů – těch není nikdy dost!
Zkusme říkat maturitě třeba nějak jinak,
žádná zkouška z dospělosti, to je věcí hrdosti,
berme ji jako jenom další obyčejný test,
kterých píšeme, zde na gymplu, o sto šest!
Hledání bez (vy)hledání
To bylo tak,
nad mou hlavou objevil se mrak,
a já zůstala stát jako opařená,
opět hledala jsem hlubší smysl života.
Mým cílem není psát filozofické básně,
jen potřebuji někomu napsat vážně,
jak věci ve mně se mají,
to, jak skutečně se dějí.
Zase nějak tápu!
Nemám se čeho chytit,
nemohu se věci pevně chopit.
Hlavu ztratila jsem někde v oblacích,
lidi, ti stále ještě mluví o svých statcích.
Pro mě ale tak málo znamená materiálno,
nevím, jen stále doufám, že nejsem jediná.
Vlastně se bojím, co se mnou bude dál,
kam až kroky zavedou mě, snad až tam....
Český lid, ten již dávnou nesoupeří se zbraněmi,
do jiných válek nelidských vrhá se však pořád.
Se vší vervou a udatností
a city - ty jsou dávno v(h)ale.
To je možná to, co mě tak trápí, bolestivě sužuje,
mám se schovat raději do temné sluje?
Ještě nějakou dobu přeci jenom počkám,
třeba, že se najde člověk, který se slituje….
Zamilovaná
Každou noc, když sním,
vidím tebe a dlím,
snad jednou budu tvoje nebe
znát a vnímat vedle sebe.
Byť neumím tančit,
přála bych si,
bys mě jedinkrát vyzval k tanci,
a řekl mi slova, která chtěla bych slyšet.
Svět může se mračit, mě to nesplete,
žiju pro tebe a slyším smích malého dítěte.
Nikdy nebyl den krásnější,
nikdy nebyl život milejší.
Při krátkém nadechnutí vnímám hluk zvonů,
odkud asi vychází, až z dalekých dómů?
Kéž by víckrát nepřišlo procitnutí a pád,
mě líbí se, jak to je, tak snad…..
Krátký příběh
Příběh, jež mám chuť říct - jinak nic,
je o obyčejný holce, která vidí trochu víc.
Já vím, že svět blázní, blázním vlastně i já,
věřím v lidi a v to, co každý ve svém srdci má.
Třebaže není nás už pět, tak hleď,
já vážně chtěla bych změnit svět a teď
žít tak, jak bylo tomu kdysi dávnou v pohádkách.
Támhle kluše rytíř se všemi ctnostmi,
Budulínek zase pálí mosty, královské skvosty,
život na zámku - pro prince nelehkou hádanku.
Tak, jak kdysi lidem sloužily zbraně,
máme my dnes mnohem hebčí dlaně,
slova hezká, slova, co potěší, já vážně nejsem včerejší.
Nějak se v lidech vytrácí víra, spíše snědí výra,
než aby své priority dali na správná místa.
Raději zajdou za čas do kostela a myslí,
že bůh jim všechny nešvary odpárá.
Proč nedáme pozor předtím, než se něco stane,
proč člověk tak rád poznává předem neznámé?
Kéž by každý věřil v sebe a viděl to krásné,
jasné nebe, které nikdy nebylo hezčí,
každý další den je přeci o něco lepší....
Život na vlásku pro lásku
Co dělat, když mladá holka ztratila lásku,
znamená to, že život její už visí na vlásku?
Co říci člověku, který druhého zranil,
nechat ho klidně jít a koukat se za ním?
Jak přežít i tu největší bolest a strach,
sklenice rudého vína, či slzy proměnit v hrách?
Jak ustát životní porážku s úsměvem,
tvářit se nedotčeně, nebo začít s úderem?
Komu mají se říkat věci podstatné,
rodině, blízkým, zajít si k placené poradně?
Komu patří láska, která v nás tak divně praská,
vševědoucímu bohu, ale kdo ví, určitě patří tomu?
Proč existuje na světě nerovnost, boj, neklid,
mě nelíbí se ani jedno – je lepší zde snad nebýt?
Proč dobro vítězí nad zlem jedině v pohádkách,
pro mě jako by byly psány i holé věty v hádankách.
Vážně přemýšlí o konci jenom zbabělec,
co má se tedy dělat, když člověk je již napůl umrlec?
Čekání nic nespraví a předčasné konce,
člověk jde z prudkého kopce, jede, klopýtá, padá,
občas i odře si záda, ale nesmí se dát,
nesmí to zkrátka nikdy vzdát!
No tak, neblázni a pojď, zatni pěsti,
dej mi ruku, vstávej a dál hledej své štěstí….
Inzerce pro chlapce
Barva vlasů je mi jedno,
jeho očko, kéž modře by se lesklo.
Ústa, ať jsou si - jaká chtějí,
hlavně, když se často smějí.
Nosík na správném místě,
aby nezachytil kapky deště.
Co se postavičky týká,
vím, jaká je to dneska bída,
a tak dám radši na „sexy mozek“,
kterým lze vykoupit i větší pupek.
Vlastnosti – prostě celý já,
nevěřím na přitahování opačných pólů,
bo kdo neví, že Koller dal 55 gólů,
tak ten patrně pochází z toho jiného pólu.
Už jsem zažila, jak je těžké najít pána,
kterého srdcem celým měla bych ráda.
Nepotřebuji egaře, ni arogány,
hledám někoho, kdo zacelí mi všechny rány.
Najde se mezi muži ještě někdo takový,
myslíte, že číhá na mě snad kdesi ve křoví?
No, uvidíme - to je celá moje inzerce,
jeví se lehkou, ale opak je pravdou….
Tak tedy s napětím čekám na den,
kdy budu moci psát pochvalné recenze.
Život v cool době
O dnešní společnosti je známo mnoho,
nikdo nikdy by se však nechtěl dožít toho,
aby ten druhý jevil se snad příliš v „poho“.
Mluvíme o vzájemné toleranci,
přitom předvádíme bravurní diskriminaci!
Kdysi ještě rasa, barva pleti, náboženství,
ale dnes se už řeší člověk spíše jako takový.
Čum na tu Terezu, ta teda vypadá,
ruce má chlupaté a nemyje si záda!
A co teprve Jura, David a Adam,
ty fakt děsně vypadaj, až z nich na zem padám.
Nemaj novej mobil, to není zrovna „cool“,
kdo dneska není „in“, tak ten je asi vůl.
Proč taky nenosí kalhoty dole a řetězy,
dávno už „nefrčí“ ty jejich trapný účesy!
Vždyť i malé děti dobře poznají rozdíl,
„trendy“ věci taky řeší prostě po svým.
Vadí mi rozdíly – někdo má rád motýli,
jiný jídlo rád, ta naše společnost postrádá řád!
Nesmírně si zrovna přeji,
aby bylo respektováno i slovo mladé ženy.
Každý si proto uvědomme, jak dál chceme žít,
respektovat ostatní, nebo zevnitř shnít!?
Až…
Až budeš jednou na dně,
hlouběji než je země,
zkus najít věc, kterou bys teď snes.
Nechoď mezi ty, jež ti ublížili,
nepotřebuješ lid, spíše pomůže ti klid.
Chceš-li brečet, tak tedy zabreč si,
patrně vnímáš to nyní jako neštěstí.
Když už jsi s věcí nehezkou pomalu smířený,
pokus se věřit v lepší svět a v naději.
Vzpomeň si na to, kdy bylo ti dobře,
rodinná oslava, či dovolená u moře….
Kolikrát se člověk směje cizímu nezdaru a utrpení,
ale je až k neuvěření, jak snadné tam jsou cesty.
Alespoň si vážíš toho, jaké jsi měl předtím blaho,
jenže jsi ho neviděl, vždycky najde se nějaký zádrhel.
Pomohl by ti snad soucit nebo dokonce sama soustrast,
ne, jen nenechej se zmást - hlavní je pochopení!
Klidně vylej si své srdce, bude ti hned zas líp,
ten člověk, jež má tě rád, i dál bude tě mít.
Pakliže stále nic nefunguje,
přesto ještě neskákej do hluboké tůně,
pro lepší zítra a větší štěstí - kup si slůně.
Nos ho vždycky s sebou a hlavně v sobě,
všechny nezdary neber tak moc vážně.
Na světě není záhady bez řešení,
neboť po zemi neplachtí jen smutek,
ale i upřímná radost a také potěšení….
Radujme se – existují (pod)vodníci
Že existuje na světě spravedlnost?
Ale kdepak, té už není dávno dost!
Ti poctiví jsou vzhůru bradou,
anebo dávno nezvěstní.
Nejlíp se mají ti, co kradou,
snadněji ty druhé obelstí!
Nejvíce na tomto jevu je k smíchu,
jak ti přirozeně slabší dávají na obdiv svou pýchu!
Vždy je na koni ten podvodník,
hodilo by se štěstí mít – být aspoň na čas kominík.
Dokonce i nadřízený zobe z ruky tomu,
jež vymyslel úžasně směšnou onu
podvod a kulišárnu!
Mám tedy brečet, nebo se radši smát,
s tím už vážně nevím si rady nastokrát!
Já zbabělce vnímám jako zoufalce,
občas je mi jich až líto....
Nikdo se avšak nedozví,
jak moc poctivce u srdce bolí,
když vidí ten většinový nepoctivý lid!
Žalovat nebudu, mám ještě rozumu,
potom mě sežerou a nazvou megerou!
Pravdu nahlas říci tedy nesmím, tak co s tím?
Ať si dále švindlujou, možná na to někdy dojedou,
třeba taky ne – budou vždycky s námi, co by ne,
vím v sobě jistě, že mou pravdu čistou, mi nikdy nevezmou!
Babičce
Když mě okolní svět nechápe,
pak jediným člověkem, který netápe,
je kdysi ještě mladá holčička,
ale teď již moje nejmilejší babička!
Zkušená žena, životem zkoušená,
se srdcem na pravém místě,
což vím na sto procent – zkrátka jistě!
Miluju historky o dávných dobách,
v nichž žila a byla, občas však v temnotách.
Obdivuju ji, vzhlížím k ní s úctou a pokorou,
ona ještě nejevila se mi sobeckou, ni slabou.
Vždycky sama před sebou upřednostnila jiné,
pak usmívávala se krásně, hezky a mile.
Životem svým kráčela hrdě,
chyby – dokázala přiznat si svorně,
nikdy nepohrdala ostatními lidmi,
byť měli třeba pověst, jakou ti druzí jim vnukli.
Když nevím si rady se světem,
tak jediný, kdo je mým světlem,
je kdysi ještě mladá slečna,
pro mě navždy věčná,
milující žena, milující máti,
jež se dovede o ostatní postarati,
milující dcera, která stala se jednou z jara
babičkou dvou malých uzlíčků,
jež hýčkala stále a hladila jemně po líčku….
Nikdy víc
Na lid přišla debilita,
doufám, že jen jarní,
já jsem zcela vyděšená,
z dálky koukám na ní.
Lidi na lidi jak zvířata,
to je pro mě záhada,
ten nejblbější ze všech blbých,
což platí i u dospělých,
největším je hrdinou,
třebaže je i slabý v kolenou.
Hlavně nést se zpříma jako páv,
hned okolí z toho celé je paf….
Au, žiju v téhle době,
au, je to horší snad než v hrobě,
au, špatně se mi dýchá
vzduch – na vlnách ticha.
Není to zkrátka nic moc,
volám zoufale znovu o pomoc,
mé SOS, něco jako ABBA,
jako velký ducce Dalajláma.
Stoleté výročí Titaniku,
jež potopil se v čase,
že prý nejlepší je zase
a jak to všechno dopadlo…
Nic moc, horší snad než mor,
dneska říkám si radši: NEVER MORE!
Moderní ha doprava - MHD
Na zastávce čekám brzy,
avšak přijde-li někdo drzý,
hned jste vzadu zase,
poslední, kdo do busu vleze.
Říkám si – to nevadí,
přednost mají ti staří,
a proto pustím je hned do dveří.
Poté posadím se na sedačku,
v tom vidím tu divnou značku,
hned mi milá paní nadává,
že ona tady jedině sedává.
Aha, tak si nesednu,
bez větších řečí se opět zvednu
a přirozeně se usměji na paní,
která čímsi podivně zavání.
V pořádku, každý člověk je jiný,
každý zkrátka jinak voní….
Po cestě kola kodrcají,
důchodkyně stále a stále povídají,
úchylové pozorují mladé ženy,
jež jezdí každé ráno – beze změny.
Při cestě mé za sedačkou,
prošla jsem si drsnou rvačkou,
pochopitelně, všichni se chtějí p(r)osadit,
bo kdo by chtěl snad pěšky chodit a jít,
když je vlastníkem čipové karty MHD
a jede vysoce ekologickým strojem ČKD.
V autobuse panuje pozitivní atmosféra,
co člověku po ránu náladu zvedá,
všichni hledí jaksi mimo mísu,
avšak každý se drží přísného mravního předpisu.
Je moc prima slyšet, jak kdo vypadá,
poněvadž sama bych to prostě neuhádla.
Poněkud širší pán se na mě tlačí,
já uhýbám, jak mi jen síly stačí.
To jsem si tedy pomohla,
již několikátá sympatická žena se patrně rozhodla,
že přilepí na má záda svoje ňadra
a vyšoupne mě snad až z autobusu,
to aby mohla čekat ve svém volném prostoru.
Fajn, ještě se udržím, nejhorší už vydržím,
v dálce se třpytí moje konečná stanice,
já již necítím ni svoje drahé střevíce.
Zapomněla jsem, že nesmím vyjít předními dveřmi,
ale brácho, fakt věř mi – vzadu nebylo místo!
Nevadí, já poslechnu si i kázání příjemného řidiče,
jež nejspíš rozhodl se nahradit mi mé milované rodiče.
Tak končí má cesta do školy,
zažila jsem vskutku tvrdé boly,
kdo ještě nevyzkoušel hromadnou,
nechť mu je tato báseň reklamou!
Zrada
Tak tady máš to, co jsi vždycky chtěl,
jsi vítězem a konečně vidíš,
že vážně hroutí se mi pod nohama zem.
A co hodláš dělat dál?
Vysměješ se mi do obličeje
a budeš se ptát, co se semnou děje?
Dobrá tedy, jsi teď jako na koni,
čekáš na chvíli, kdy pochválí tě oni?
Mám ti radši říkat mistře sobectví
nebo pane egoisto,
zkoušíš si na mě svou krutost nanečisto?
Pak ti musím zatleskat, opravdu ti to jde,
nezapomeň však – na každého jednou dojde.
Je to dlouhé pravidlo přírody,
tak jako takové, že jedině z člověka
člověk se může narodit!
Nezapomeň také, i já mám své hranice,
svou pomocnou ruku nepodám ti nikdy více,
klesl jsi na stupnici mých lidských hodnot na nulu,
upřímně, je mi tě vlastně líto a strašlivě tě lituju.
Neměl bys ještě zapomenout, já už umím plout,
i proti proudu popluju znovu klidně,
jen abych mohla zase jednou dýchat volně!
Můj vkus = Kučerovský plus Klus
Tu mi sestra povídá,
podívej se na ty dva,
mimoňové ze světa,
který teď jistě čeká odveta….
Tomáš Klus a Jirka plus,
ti rozesmějí i Kavko-bus,
jež je velký jako divadlo,
no, koho by to ještě (ne)dávno napadlo?
Texty super, má to šmrnc,
celý sál pak dělá „drnc“ a „drnc“,
když Jiříček natáhne i svůj ctěný malíček,
tak to potom klidně zahraje i sto písniček!
Tomáš je prý samouk,
já jen dělám si na hlavu „ťuky“ a „ťuk“,
vždyť je to mistr umění,
pro něhož není pravého pojmenování.
Líbí se mi vážně moc,
mí rodiče drazí občas volají si o pomoc,
K + K i v kuchyni,
no, prostě se mi tam hodili,
a proto zkrátka nahradili naše staré US hodiny.
Tihle dva mladí pánové,
způsobili všemi obávané
mánie a horečky,
že prý berou více než-li sexy americké herečky!?
Upřímné a pravdivé,
jsou tu písně i dosti palčivé,
pro každého po něčem,
koukej, jak se třese naše rodná zem!
Ráda bych někdy v budoucnu,
viděla ty dva u důležitého stolu,
třeba s Vencou a tak dál,
bylo by to všecko, myslím, zase o kus dál….
Oni jaksi pochopitelně nechtějí,
páč popravdě, co by tam tak čistí lidé dělali!
Tomáš s Jirkou totiž nejsou zkažení,
to ať jsou snad radši celí kožení,
drsná rock bunda, na tričku tlustá růžová panda,
všecko – hlavně ne zblbnout a ne zhloupnout!
Na to jsou u nás jiní, kteří jsou navíc slušně placení
a taky je jich o hodně více,
ale Klus s Kučerovským jsou pouze dva!
Tak kluci, pokračujte ve vašem umu,
občas dopřejte si i rumu,
ale samozřejmě s rozumem a jedině spolem,
poněvadž vy dva, byť dva jiní,
jste vlastně dohromady úplně stejní!
P.S.: poslouchají vás baby, co fešáky rády,
páni, kteří nikdy nebyli nuceni poslouchat ženy,
děti, jež mají Kluse a Kučerovského za své vzory,
ba i holky z maringotky, co mají ze všeho nejraději Kryly!
Mozek a já
Achich ouvej, to byl den,
raději snad smáčet len.
Má hlava mi zřejmě praskne,
doufám, že už někdo brzy zhasne.
Vidím se již doma, nejlépe v postýlce,
má představa se jeví asi příliš slaďounce.
Myslím, že tělo mé si zaslouží klid,
můj mozeček nebohý, ten ještě víc,
přemýšlel, až zteplal, snad, že se nepřehřál!
Málo místa chlapec má, potřeboval by více,
bo je lepší větší prostor, co kdyby náhodou,
chudinku nebohou, zalil někdo vodou….
Člověk nikdy neví, každý den je jiný,
plno nových informací, plno nových metod,
z toho potom plyne dosti mozkových příhod….
Ou, napsala jsem to drobet nemile, ale coby ne?