Já chci poezii
Noc
Den pomalinku končí,
slunko se s námi loučí,
já vyčkám, až svět sám se změní,
kdy ptáci ulehnou, obloha se setmí.
To nyní začínám cítit sílu,
ve tmě vidím krásnou vílu,
která přitančila ladně a s klidem,
aby vyprávěla svůj příběh lidem.
Nádech, výdech, krásně a zřetelně slyším,
nechám je volně plout po vlnách myšlenek.
Podívej, již vychází Měsíc a jeho princezny,
tou nejvěrnější z nich je půvabná Večernice.
Přivřu-li oči, mohu vidět její zlaté střevíce
a překrásné šaty, stále hledá svého prince.
Ona trpělivě čekala celý den - do večera,
aby k nám přitančila, tváře unavené rozzářila.
Mé představy rozplývají se pomalinku,
hřeje mne první paprsek – musím vyčkat,
další den prožít a těšit se až do setmění,
zdali přijde král Měsíc se svými princeznami.
Fotografie
Otevírám skříňku, kde ukryta je
vzpomínka na minulost – fotografie.
Pomalu sahám na knížku bohatství,
která schovává všechna tajemství.
A hele, tady jsem já ještě schovaná
v mámině bříšku – jsem nenarozená.
A tady, lesknou se mi oči při pohledu
na tátu, mámu, mne a Káju - byli spolu.
Tu je fotka s mým prvním klukem,
v zoo zastihli mne při střelbě lukem.
Je krásné a baví mne listovat fotkami,
chvíle byly zachyceny a nikdo je nevrátí.
Strom života
Kus dřeva, který roste z hlíny.
Nebylo nic tam, kde stojí nyní,
avšak dnes je stromem starým,
stromem, jenž roste stále – staletí.
Z kořenů větví se až vysoko vzhůru,
sahá až do nebe a kouká na nás dolů.
Denně jeho listy poslouchají příběhy,
které si milenci pod ním tiše vypráví.
Kořeny sahají hluboko pod naši půdu,
zem, přitom vynáší tolik ovocných plodů.
Strom občas odumře, v zimě trpí chladem,
jenže Slunce nenechá jej stát tu – ladem.
Strom znovu probudí se, jeho život nekončí,
ten dlouho byl a bude, ještě se s námi neloučí.
Jako kdysi na Zemi vznikl první lidský život,
on rozrůstá se také, jak asi chutná tento plod?
Jedno jest, zdali je červený, zelený, modrý,
je plodem, který zraje dodnes, aby tu byl.
Krajina po dešti
Cítíte tu vůni deště?
Přeji si, ať prší ještě.
Nejen vzduch je čistší,
i sami lidé se čímsi liší.
Jsou mokří jako vodníci,
a vypadají lépe – přirozeně.
Miluji pozorovat kapky vody,
která z nich mé čelo asi skolí?
Jedna z kapek tvaru slzy pleskne
na mé tělo lehce, ochladí mé srdce.
To teprve cítím, že žiji a jsem
šťastná a spřátelená s deštěm.
Jsem
Jsem živočich z třídy savců,
jsem žena obdivující krásu,
jsem jednou z mnoha lidské rasy,
jsem ztřeštěná holka hledající trasy.
Tak trochu naivní slečna, co ještě neví,
tak trochu zmatená bytost, co vpřed hledí,
tak trochu rebelka i puberťák 21. století,
tak trochu romantik, který celý svět si obletí.
Mé jméno zní Kateřina – miluji svou rodinu,
mé jméno zní Kateřina – mám klidnou povahu,
mé jméno zní Kateřina – znám strach i odvahu,
mé jméno zní Kateřina – člověk stále v pohybu.
Ráda poznávám nové věci, nesnáším lež,
ráda pozoruji druhé lidi, srdce říká mi: běž,
ráda naslouchám moudrým lidem a doufám,
ráda sním, ve vítězství dobra a rozumu věřím.
Volnost
Hejno ptáků proletělo mi nad hlavou,
hejno ptáků chvíli plachtilo oblohou.
Chvíli cítila jsem volnost, jakou má pták,
přála jsem si velice, aby to vážně bylo tak,
toužila jsem letět, letět až tam, kde končí
svět, až tam, kde Slunce zapadá a jde spát.
V mysli snila jsem si o zázraku, jenž se stane,
viděla jsem, jak křídla darovali mi sami andělé.
Však do mých krásných představ padlo šero,
které mne uzemnilo, vše se náhle rozplynulo.
Zůstala jsem sama se sebou, stát nohama
na zemi, na níž jen pouhé sny lidem se zdávají.
Dítě s lucernou
Každá chvíle tu je zázrak,
a ten, kdo nevidí ho,
měl by zastavit své tělo
a pozorovat třeba mrak.
Téměř denně pokládám si
otázky, na které odpověď
stále hledám, pak je zpověď
blízkým lidem správná, asi…
V davu lidí občas těžko najít
toho, komu nejsi lhostejný,
bytost, která tě vážně pochopí
a ty nemusíš vůbec nic tajit.
A hle, támhle svítí a krokem jde,
v ulicích světa svítí ve dne i v tmě,
vůbec nevadí, že není ještě dospělé,
je dítětem, které září a pro nás tu je.
Už potkali jste takové děcko?
A co pro Vás ono setkání znamenalo
- nic, více, či úplně všecko?
Já chtěla bych se k človíčku milému
přidat, druhým lidem se rozdat,
neb nevadí mi, když padám a nemohu,
podívám se na dítě a budu zpívat.
Slova
Kdo si hraje, ten nezlobí,
možná proto hraji si se slovy,
jejichž proplétání mne baví.
Ona totiž slova jsou čímsi
magická a kouzelná, jako
otevřená okna a římsy.
Slovo každé má více významů,
snadno proto lidi oklamu,
že třeba ani neví, co vlastně neví.
Slova. Mluvená nebo napsaná,
milá, hezká, nová, mladá, stará
- mnoho jich, občas jde strach z nich.
Já se slov však nebojím, jejich
šarmem se často opájím, nad jazykem
českým uši žasnou, neb slyne krásou.
Schované Štěstí
Občas, někdy a jenom možná,
nastává na světě doba taková,
ve které se lidem Štěstí schová.
Co potom dělat? Pronásledovat,
či běžet za Štěstím? Stačí klidně jít,
vyčkat chvíli a snažit se být trpělivý.
(Ne)spravedlnost bude?
Jenom tiše pozoruji,
jak se venku všecko mění.
Nedávno usměvavý pán
brečí, neb zemřel mu tchán.
Žena, nesoucí pevně svoje dítě,
těší se velmi, neb brzy budou dvě!
Muž, který kdysi velkým byl hulvátem,
sedí v teple, je šťasten, je primátorem.
Pán, jenž dřel poctivě a byl hodný chlapec,
octl se na chladné ulici – je bezdomovec.
Holka, která nemá nic než svůj nóbl původ,
je v suchu a vysmátá, neví, kde jest brod.
Po chvíli zarazím se, neboť většina věcí
prostě není správně, není spravedlivě!
Co si s tím počít? Jen stěžovat si a…?
Tedy raději zapálit svíčku, když je tma!
Ztracená
Kde se ve mně ksakru vzal
ten pocit, kde převažuje žal?
Procházející se podél silnice
hledám cosi, co chybí mi velice.
Nevědomky jsem patrně ztratila
to nejvíc majíce – mne, sebe sama.
Topím se, neb neumím plavat
v poháru hořkosti, co ale naplat?
Nevadí mi samota a hrobové ticho,
vadí mi osamělost a v srdci prázdno.
Vysněný muž
Tak stále hledám muže, který
byl by má spřízněná duše,
společně sedávali bychom
pod stromy a řešili problémy.
Miloval by mne nadevšecko,
nedovedl by mi o ničem lhát,
chránil by mne jako malé děcko,
a to i přesto, že se nedovede prát.
Takový muž - poradce a záchranář,
něžný romantik i samotný satanáš,
partner, jenž své milované naslouchá,
a který i v dešti nosil by ji na rukách.
Opravdový chlap, který řekne „dost“,
muž, přítel, kamarád – prostě skvost,
statečný, rázný, zdravě sebevědomý,
milý, chytrý, soběstačný - gentleman.
Avšak moje nároky jsou asi vysoké,
avšak nikdy není nic přeci tak horké.
Proto trpělivě vyčkávám na tu chvíli,
nerada bych však čekala život celý.
Ošklivé pocity ve špatném dni
Nejsem zarytým pesimistou,
jenomže lidi mě prostě štvou,
tohle všechno už sama nezvládám,
že říkám to vám, za to si nadávám.
Jo, jasně, ta Svobodová - levou zadní,
neváhejte a klidně ryjte trnem do ní,
ona nemá problémy, jí to neuškodí,
jí stačí talent a navíc andělé jí pomáhají.
Tak nevím čím to, ale zase po čase
přišla na mě deprese, chci v lese se
ztratit, čas, který běží rychle zastavit,
chvíli lehnout si, na moment polevit.
Všichni mají starosti, jenom já nic,
ostatní lidi dřou, než já, mnohem víc,
jiní stále potřebují pochopení a podporu,
já všechny poslouchat mám a držet hubu.
Bez názvu
Jsem v tom až po uši
a nikdo ani netuší,
že prší mi na duši
a srdce buší, buší.
Ty ale neslyšíš
nebo nevidíš,
či že snad nechceš
a srdce buší, buší.
Jednou, tak za sto let,
kdy bude světem svět,
půjdu se daleko proletět
a srdce buší, buší.
Úterý
To byl zase den, a to teprve úterý,
měla jsem fakt radši zůstat v posteli.
Chlad vkradl se mi do duše
a smutek u srdce mě kouše.
Moudrého pána dnes srazilo auto,
já stresuji se zatím, že nemám úkol,
dítě se svou matkou zle se pohádalo,
mě u srdce zase znovu zabolelo
a už nevěřím, že vše je prostě proto.
Přicházím ke škole, na stožáru černá
vlajka visí, další děsivá zpráva se blíží.
Mladý muž ve věku devatenácti let
byl ještě včera ve škole – ach, naposled.
Já těšila jsem se na svou nejoblíbenější
paní profesorku, avšak taky nebylo nic,
neb málem skolil ji zápal plic
a já čekala, zdali může přijít zpráva lepší,
poněvadž prý vítězí ten, kdo stále věří.
Je večer a zázrak se zatím nekoná,
jak snadno člověčí duše vevnitř okorá!
Já proklínám se, protože to, kvůli čemu
dělám si starosti, není ani zdaleka nic.
Nevím, co měla bych právě nejlépe dělat,
neboť bojím se, že valí se toho na mě
čím dál víc a já jsem chtěla být veselá,
avšak pocit nynější - porazit se nijak nedá.
Snad zítřek bude jiný, vždyť bude středa…
Pocity
Raz, dva, tři, raz, dva, tři,
zkrátka valčík, jak se patří.
Jdu krokem ne ladným,
venku jen zima a tma,
já přec světélko spatřím.
Den dnešní škaredý byl moc,
avšak i přesto světlá je noc.
Ke konci čtvrtka, října jedenáctého,
já propadla jsem kouzlu nesmělého,
teď je mi lépe, nechce se mi do postele.
Tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak,
asi však měla bych jít spát.
Ráno zítra probudím se
do dne nového, zapomenu,
co se včera událo tak zlého.
Z toho plyne poučení pro mě,
den nekončí po ošklivé zprávě.
V uších zní mi cosi krásného,
hudba ze sálu tanečního a milý
hlas říká mi tiše: „Kačenko, chci tě.“
V Krčmě
Když dobrá nálada upadá,
na člověka tíha dopadá
a schopnost dát se do práce
ztrácí se - nikomu nechce se.
Jak snadno lze člověka zpitomět,
prostě navnadit na cíl, ukázat směr,
společně odhalit kouzlo a skrytý vjem.
Jenomže někdo umí i znechutit,
jedno jest, zdali jenom na chvíli,
protože rozmrzelost hned nezmizí
a nechuť roste – nedá se zastavit.
Člověk, který jde „příkladem“ těm,
již mají o danou věc zprvu zájem,
je, dle mého, blb a co je mi po něm.
Shledávám za naprosto nepřípustné,
když člověk je znuděn až tak,
že zkrátka a jednoduše tvrdě usne,
a ostatní „nadšenci“ činí nejinak.
To potom nehledím na nadřízenost,
je rozumné opustit urychleně svůj post,
zavřít za sebou dveře než spící probudí
se a zakřičí na lenocha vzdělaného „dost“!
