Nadějné vyhlídky
Kačenka sobě
Kačenko, probuď se již!
Neptej se na otázky,
na které odpověď neznáš,
uvidíš, ty časem najdeš ji.
Kačenko, buď sama sebou!
Objev v sobě odvahy,
která ukryta je v tobě,
zapomeň na své rozpaky.
Kačenko, dej do toho vše!
Koukej kolem sebe a přej,
avšak nedopusť už nikdy,
bys doplatila na své chyby.
Kačenko, zkus to znovu!
Z temnoty cesta je dlouhá,
jenomže prohrává ten,
kdo stále dozadu couvá.
Kačenko, zdalipak mi rozumíš?
Dělej to, co sama usoudíš,
zapomeň na vrásky z lásky
a netrap se, že ještě neumíš.
Smutný klaun
Jako smutný klaun,
když nevyšel mu fór,
jako polámaný anděl,
co nedozpíval chór.
Jako slova bez písmen,
která se vymazala,
jako milovat bez lásky,
jež se navždy vytratila.
Jako hrníček bez svých uší,
jako skvrna na duších,
jako pokoj o čtyřech stěnách,
jako srdce zlomené – nebuší.
Ve větách vyřknutých do prázdna
hledám kousek krásy,
ve všech bitvách zlých a prohraných
dovolávám se spásy.
V naději
Když jsi sám se sebou
a nevíš co dál,
natáhni dlaň,
já, byť jinde, jsem s tebou.
Jako hvězdy spící daleko,
které však stále na nebi jsou,
tak i já, v tvém srdci hluboko,
chodím spát s krásnou myšlenkou.
Přemýšlím, zda jen v pohádce,
či ve snu kouzelném bdím a dýchám,
život má vždy cenu - už kvůli lásce,
což hlavně díky tobě moc dobře znám.
Občas bloudím, a proto vzpomínám,
jak učils mne, že vše jde hned snadněji,
tvoříš-li s úsměvem na tváři své dny
a věříš především v dobro a v naději.
Úsměv
Čmárám na papír progresem,
jak lidi koukají bez výrazu,
byť někteří uneseni patosem,
já se však zlehka neoklamu.
Znám nic a znám víc,
hle, skicák a na něm Ritz.
Tak jako pěst na oko
tvrdá jest rána neupřímnosti,
pak padám dolů a hluboko,
cítím ve svém těle praskat kosti.
Dokáže zabít dosud živé,
netřeba střelných zbraní,
dovede léčit duše bolavé,
že všechny ledy rázem tají.
Naučil se však již, taky od lidí,
být opravdový jak falešné tóny.
Celou dobu řeč je o milém panu,
on přichází ke mně brzy k ránu,
aby mi pomáhal lépe vstávat
a kolem sebe radost rozdávat.
Je to on, vzácný don
a jmenuje se Úsměv.
Škleby a křečáky,
nucené i posměváky,
tito jsou jeho nepřátelé,
kteří však mají své nositele.
Nejkrásnější chvíle jsou,
když lidé společně jdou
a nemusí se přetvařovati,
neb stačí jim um se usmívati.
Úsměv je můj pán, přítel i lék,
Úsměvu patří celý můj svět,
jenž před optimismem dnes klek.
Láska v nás
Již jednou přišla k nám,
tichounce, po špičkách,
od té doby tě ráda mám,
žiješ v mých myšlenkách.
Ona jen dívá se na nás,
v hlavě zní nám její hlas,
který tajně našeptává,
kdy se láska láskou stává.
Vím, co znamená milovat,
věřím, že jsem zde pro tebe,
s tebou stoupám do nebe,
jak snadné je svět si malovat!
Tak ať láska zůstane tu s námi,
alespoň chvíli, kéž až na věčnost,
ty dals mi křídla, jsme teď a tady,
láska přináší ty nejmocnější dary.
Poslední dvě
Dnes vidím plout nad hlavou
mračna táhnoucí se oblohou,
která barvu mají noci temné
a mocní bytí mojí duše černé.
V té karavaně dmoucích mraků
já spatřila jsem hejno ptáků
letících pryč, rychle a honem,
toužících ubírat se jiným směrem.
Zažila jsem pády dolů a vstávala,
víru v lepší zítra jsem vždy mívala,
avšak teď už šanci naději nedávám,
a proto se sama dobrovolně vzdávám.
Bílý den proměnil se náhle v tmavou noc,
síly ještě mám, ale nezbývá jich moc,
v poháru hořkosti marně volám o pomoc
a vím, že se topím a na dno už si sahám.
Jestliže stále chcete, pak tedy jděte,
dále cestou - po světě, ovšem - beze mě.
Já budu opíjet se splínem a stanu se stínem,
jenž dohlíží na poslední černé vrány dvě.
V cizím světě
Píšu malou reagenci
na ten dnešní svět,
nedělám to pro legraci,
změnu, tu chci hned!
Jsme to ale histrióni,
bez omisí – všechna čest,
smutek není obligátní,
tož hrajem jej na vlastní pěst.
Prožíváme anabázi,
něco jako bušidó,
přesto nám však cosi schází
- prvotřídní komando.
Nevěříme v bellevue,
na místo činů stavíme alibi,
přitom je to všecko déjavu,
neboť lidé jiní zkrátka nebyli.
Jsme jako velká recepce,
kde naviguje nás decepce,
občas zaboduje protekce
a cizí není nám ni korupce.
Prominentům v budoárech
tak jednou předvést nelsona,
slušné vtipy o komárech
a nýmand? Taky persóna!
Na člověčí pesimismus
snad sepíšu katechismus,
dívej, jak z nepatrné brízy
vzniká vír ničící silné břízy!
Všichni jsme malí nomádi,
co však nirvánu našli by rádi,
být kamarádem není po chuti,
tedy hr do sebe, konkurenti!
Přelom
Další den si v šeru mizí
a zítřek je mi stále cizí.
Oči se mi klíží únavou,
duši mám zas bolavou
i myšlenky hlavou plavou.
Tělo mé jest slabé a padá,
srdce nové odvahy si žádá.
Noc se láme v čerstvý den,
já nevím, avšak mám svůj sen,
že všechno bude plné krásy jen!
K cíli
Jak zůstat nohama na zemi
a nebát se po krůčcích jít?
Jak stále věřit lze v naději
a přitom i sám sebou být?
Všichni říkají jen, abych šla,
tak tedy snažím se a jdu,
avšak přede mnou je tma,
zdali světlo cestou najdu?
Nebudu vám lhát,
bojím se nesmírně a velmi,
že třeba zklam(o)u okolní šelmy
a přijde náhlý pád.
Jsem dost mladá, přitom naivní,
mámí mě a volá svět cizí - veliký,
prý bych se měla ubírat rovně,
chyby přiznávat si hrdě a svorně.
Strach a smutek občas se mnou cloumají,
myšlenky mé jak den s nocí se střídají
a já vím, že snad jednou dojdu k cíli,
ale nebude to hned. Prosím, dejte mi chvíli.
Jen láskou nechej se splést
Vítr opírá se o mé vláčné tělo,
další den zas tichounce odchází,
já však stále slyším to, co tu znělo,
nová naděje se vkrádá a vchází.
Po špičkách, jako baletka,
která jemně našlapuje,
zlehounka, tak, jak lehké pírko,
když po hladině vody klidně pluje.
V dálce vidím světélko, docela malé,
přec svítí krásně a ve tmě rozsvěcuje,
co ještě dnes tak tmavé býti zdá se,
avšak jasná záře stále více černě pohlcuje.
Konečně i hvězdy hledí dolů, na nás,
i Měsíc, noční král, rozeznívá svůj hlas
a odhaluje bystře má tajná přání i tajemství,
že jedině láska je mé vítězství v království.
Nemohu již dále žít jen sama, byť v naději,
já srdce mám pro lásku a v lásce právě tebe,
prosím, už nečekej víc! Nech ji, jen ať tě splete,
pojď se mnou, ruku v ruce, vystoupáme do nebe.
Lásko
Má lásko,
jenom já říkat ti mohu,
má lásko,
slova vroucnější než k bohu.
Má lásko,
nechť ti, kdo milují, pochopí,
má lásko,
kéž ti, kdo věří, mi odpustí.
Má lásko,
ty víš, kdo doopravdy jsem,
má lásko,
všecko ze mě si hned vem.
Má lásko,
svůj slib již jsem tobě dal,
má lásko,
oheň naplnění ve mně vzplál.
Má lásko,
jedině s tebou chci tu žít,
má lásko,
dovol mi po tvém boku snít.
Má lásko,
já stvořen byl jsem pro tebe,
má lásko,
miluji tě a stoupám do nebe.
Jedna chytrá
Ptám se sama sebe,
zdali víš-li, že víš,
a právě tím spíš
hraješ si na pitomce.
Jsi, člověku, chytrý,
poněvadž hraješ hlupáka?
Či snad jsi tupý a hloupý,
když předstíráš chytráka?
O chytrosti mám pochybnosti,
neboť lidé vědí příliš a dosti,
aby odhadli správně příležitost
a zkoušeli za sebou spálit most.
Znám tolik duší z lidu,
z nichž kdekdo ční z davu,
však mnohdy mínění jedince
chtělo by pěkného lepance!
A je-li mi milý tupý chytrák,
který myslí, že moudro zhlt?
Ne, tak tomu není ani za mák,
neb milejší je mi poctivý blb!
Chceme...
Chci ihned někam na samotu k lesu,
neb lidskou blbost už více nesnesu!
Legrační, jak jsouc všichni plni děsu,
čekají na den, kdy z nebe se snesu,
ale přísahám – tolik hříchů neunesu!
„Dělej, rychle a podej mi pomocnou ruku!“,
však chci-li něco já: „Sorry, na to vážně dlabu!“.
Jako kdysi onen císař, tak i lidé chodí bez šatů,
s bradou nahoru, dávají na obdiv svou noblesu,
jež získávají na plesu, obzvláště pak, jsou-li spolu.
Snažím se být silná, nebrečím a radši se směju,
třebaže hlava má nikdy nebyla v takovém zmatku
a co v srdci? Vskutku, místo pro zahradu smutku!
Zpozvolna
Tak zas bolí mě svět
a všecko černé zdá se,
smutek táhne mě zpět,
naději hledám v kráse.
Vidím to, co jiní nevidí,
jak z lidí stávají se démoni,
jak pravdy kdekdo se tu bojí,
neboť ona lež nic moc nestojí.
Toulám se sama a hledám,
ale snad vrátím se brzy,
vždyť sama mnoho sil nemám
a tolik věcí mě vážně mrzí.
Jsem unavená tou falešností,
která nás všechny úspěšně drtí,
jsem ta, jež postrádá čistou lásku,
a tak se pozvolna v samotě topí.
Slza
Stín lamp k večeru
na šedých ulicích,
dešťová voda ve džberu
a nádor na plicích.
Lampička nad stolem,
kde sama tiše usínám,
hejno vran nad polem
a já se slzou vzpomínám.
Adié, osude (Jiný to nebude)
Kašlu na tebe, milý smutku,
lidi se nikdy nezmění, vskutku!
V cukrárně koupím si tartaletku,
do koutku s chutí strčím cigaretku.
Potom městem projdu se sama jen,
když ne oni, tak tedy já přeji dobrý den!
Obličeje stále jako by přešlí mrazem,
jež nehledí kolem, nýbrž leda na zem.
No, je to vážně sranda velká a veliká,
že člověk protivný pořád kamsi utíká!
Kde jsou asi drazí lidé, vidím hlavně samé tlučhuby
a kritici, tihle týpci namelou všem klidně do huby.
Jsem fakt ráda tady na světě, kde touží se po odvetě,
jiný to však nebude, tož adié, můj ty fatalisto, osude!
Nechoď spát
Prosím, nechoď spát,
ještě zůstaň se mnou,
nebo se začnu bát.
Jenom nechoď spát,
chvilku stůj jen při mně,
já se tě musím ptát.
Víš, mám trápení
a svět se mění,
všechno krásné
proč už tu není?
Víš, již dávno vím,
jak lidé zlí jsou,
možná trochu tím,
že se nemilujou?
Prosím, nechoď spát,
vždyť zimou se chvěji
a přemýšlím o naději.
Ještě nechoď spát,
mně zavelel splín,
sama, nevím co s ním.
Víš, cítím nejistotu,
která kol se vznáší,
co když sama zbudu,
kdo mě pak poponáší?
Víš, znám i strach,
při němž srdce buší,
zda na miskách vah
klesne ten slabší?
Prosím, nechoď spát,
s rozumem v koncích,
je neklid, bdím po nocích.
Ještě nechoď spát,
vyčkej svého odchodu,
naposled, políbím tvou ruku.
Prosím, nechoď spát....
Déšť
Zase prší nám na svět
a srdce mé tuší,
že na mokrý parapet
slzy andělů buší.
Ta smutná melodie,
zda také slyšíte ji?
Dobro se Zlem se bije,
má Dobro vůbec naději?
V americkém Bostonu mrtví lidé,
kteří právě tiše do nebe putují,
jak ztráta života zbytečná je,
přesto ty životy už nikdo nevrátí.
Poslední tóny hraji si na klavír,
i klapky durové znějí jakoby moll,
ve vzduchu vznáší se pocitů vír,
z prasklin v mém srdci vzniká atol.
Prší, prší stále, prší i na duši,
hříchy a viny postupně se smývají,
když noci dubnové tak chladné bývají,
zatímco toulám se v horké buši.
