Kateřina Svobodová - Allanová

Fotbal

Dobrý den, jakýpak máme to dnes den?
Myslím, že už je středa pozdě večer.
Člověk - laik řekl by si, že je čas jít spát.
Ale kdeže, bo fotbalový fanda to má naopak!
Aktivnější ze všech členů, zajde si až k týmu svému.
Pasivnější pak – rozjasní svůj zrak před bednou zvanou televize.
A jak se potom fandí?
Ta správná definice fandění zní asi tak: všichni dobře naladěni.
S komentáři Míry Bosáka nevadí nám ani ta nejhorší reklama.
Starší páni do bříšek dopřejí si pár hořkých pivíček.
Pak fotbalisté nastupují, škoda jen, že dosti simulují!
No, nevadí, třeba i my bychom se takhle váleli,
je to přeci jenom fuška, když člověk padá k zemi jako hruška.
Jestliže Pilař dá pár gólů, budu šťastna – beze sporu.
Do bubnu zamlátím si ještě více, když Čechíno chytí všechny míče.
Pakliže moje mužstvo prohraje, budu hledat toho zloděje,
který ošidil nás o výhru!
Rozhodčí, špatné klíma – to je sviňa, a k tomu všemu chybělo štěstíčko!
Jak už jsem říkala, prohrává se vážně velmi těžko….

Následuje omluva

V mých hnědých očích rozlily se všude slzy.
Až teď uvědomila jsem si, jak moc mě to mrzí.
Včera bylo opravdu dusno, zato teď je ve mně pusto.
Chtěla jsem to jinak, jenže v samém rozčílení
- nedostalo se mi rozptýlení….
Možná, že kdybych chvilku počkala,
tak bych se teď tady nebála.
Bojím se ti po tom všem (zlém) podívat do očí.
V hlavě se mi mozek najednou roztočí!
A než bys řekl švec, napadl mě přec
- úžasný to nápad!
Mé srdce pomalu začalo upřímně jásat.
A co bude dál?
Slibuji ti, že už to víckrát neudělám!
Ze své hloupé chyby vezmu si i to dobré – příčiny a poučení….
A k tomu všemu, pokleknu před tebou a zcela jednoduchou větou,
řeknu ti to, co se sluší a to, co mám teď na duši!
Každého raněného člověka ze srdce potěší,
když uslyší: omlouvám se ti!

Falešnost na věčnost

Nemám sílu psát o tom, co se mi hnusí
ale vím, že už prostě musím….
Proč je člověk člověku lhostejný,
vždyť každý člověk je přeci stejný!
Je potřeba vyjadřovat své city a podporu….
Jestli to tak půjde dál pak beze sporu,
všichni skončíme na dně hlubokého příkopu.
Já nedovedu vykouzlit na své tváři falešný úsměv!
To snad raději budu prostě hloupě civět.
Mám lidi ráda, kdyby jen mohla, všechno na světě bych dala.
Proč se člověk chová jinak k jinému člověku,
je to snad kvůli tolik přeceňovanému vděku?
Já svůj ksicht nijak neměním, to prostě vážně neumím!
Věci, které dělám, tak myslím jedině upřímně….
Nikdy bych pak nechtěla podléhat své vině.
Do všeho, poctivě dávám své úsilí, však jiní si zvesela podvádějí.
Už ve škole děti si dělají taháky, přitom kluci v parku hrají na vojáky!
Co to všechno jenom znamená?
Mě už se samou únavou podlamují kolena.
Nevím, jak dlouho tohle divadlo vydržím,
ale jestli to tak všechno půjde dál, dlouho se nezdržím.
Nebaví mě jen falešné tváře kolem, to mi zkrátka nesouhlasí s rozumem.
Asi nejsem stavěna do dnešní (ne)lidské společnosti.
Věřím však, že se jednou - všichni sejdeme na věčnosti….

Jak vznikají umělecká díla

Ehmmm….
Pro začátek – dnes je pátek.
A v pátek je často svátek!
Ni pitomců, ni milenců, ale prostých umělců.
Než vznikne to úchvatné dílo,
to by tak bylo nemít dosti barvy.
Nařezanou desku, či papíry – zajdeme si k Bobrovi.
Pak ještě štětce a tempery – tož zajedeme do Bílý.
Následovně zařídíme, aby bylo všechno připravené.
Pakliže chceme náš úkol splnit na jedničku,
přichystáme si i kávičku.
No, teď přichází to důležité, zda nastala ta správná chvíle.
Pro lehčí tahy štětcem, zkusíme i to, co nechcem.
Mým úmyslem bylo namalovat květinu.
Jenže co teď, když tu čmárám už hodinu!?
Nevadí, nevadí, nevadí, to přeci vůbec nevadí…..
Ty (zatím) nebojuješ o mládí.
Když nevyšla ti květina, podívej se, co ti to připomíná.
Celkem vzato – nic.
Hmmm, i já to vidím stejně.
Ale což, tak ten štětec ještě více polož.
Dobře, dobře, malý borče.
A co teď budu dělat, mě už pomalu dochází žlutá tempera.
Tak to zamáznu černou, vždyť čáru tam nakreslím stejnou.
Dobře, dobře, milý borče.
A výsledek je takový: deska z (d)Obi, kterou zdobí pár přesných tahů,
tempera z Bílý, to vůbec nepřipomíná býlý, ale i tak je to fakt….
umělecký artefakt!
Velké gratulace, drahý umělče!
Prosím, řekni mi, vážený pane, co si chtěl říct,
řekněme, že tímto velkomyslným tahem?
Vůbec nic, vlastně jsem jen neměl víc (barvy).
Aha!
Každopádně, práce je to vskutku pěkná (vhodná do múzea moderny).
Tak říkám si, ty pitomče, vždyť hezčí díla dovedou i děti ve školce!!!

Hvězda se nemůže ztratit

Jak smutno mi je, když pátrám po obloze.
Má vlastní hvězda zmizela mi kdesi v mlze.
A místo ní – zuří ve mně neklid a bouře.
V sobě, po dlouhé době, vidím věci nevesele.
Jednou jsem se zase podívala na svět kolem sebe,
na lidi zevnitř, na lidi zvenku a má hlava je teď plná zmatku!
Dnes neviděla jsem spravedlnost, ale pouhou zbabělost.
Upřímnost a čestné slovo – zmizelo si někam, kam si chtělo.
Na místo přímého postavení se k problému,
přišlo dalších mnoho, snad že to lepších záměrů?
Lidi už nejdou vstříc věcem, které si celý život hrdě nesem.
Raději to vzali tak říkajíc přes mrtvoly a nehledíce na okolí.
S tímto jevem nelidským jsem se pomalu smířila,
však najednou blesklo mi hlavou, že s tím vůbec nejsem usmířena!
Takhle to dál nebude, nemá být, tak se vážně nedá žít!
Pak přišla ještě zpráva horší, že ti, kdo si s klidným svědomím švindlují,
jsou za ten sprostý a nechutný podvod pochvalou odměněni!
Pýcha, podvod, zbabělost, falešnost, nevěra, sobectví….
Ve mně však stále vítězí čestný boj a opravdové přátelství!
To jsou věci, kterých se chci život celý (holý) držet, přeci.
Nechci skončit někde v mlze, v dalekých šedých mracích na obloze.
Já žiju na světě ráda, jen občas zvracím – kvůli nechutenství k lidem.
Ale stále věřím ve spravedlnost, a tak s nepříliš ledovým klidem,
čekám, co se stane, vždyť já tak ráda poznala bych mnou nepoznané.
Byť nedávám svým touhám větší naděje….
Hledím vpřed a jdu naproti tomu, co mě stejně nikdy nemine.
Hvězdu mou držím pevně ve své dlani a očekávám další (lepší) svítání.
Lidi, prosím vás, pojďte se mnou, nenechte se zlákat cestou zlou!

Opravdový zázrak světa

Nemohu uvěřit svým uším!
Děje se vážně to, co již delší dobu tuším?
Až se mi celou radostí klepou kolena – teď jsem opravdu blažená!
Maminka mi oznámila právě, že za pár neděl…
narodí se miminko, bratříček, nebo sestřička – už teď všude maluji srdíčka.
Čas jindy plyne rychle, ale nyní snad zastavil se jakoby schválně….
Život jde dál, den míjí den, já však chci jen ten jediný, pouhopouhý den!
Po mnoha nekonečných týdnech….
Konečně!
Běžím na autobus, v té rychlosti nestačí mi ani klus,
přímo letím, sotva popadám dech – mám opravdu naspěch!
A po cestě daleké, ocitám se na místě, které na mě má snad magický vliv.
Ten pocit je opravdu, opravdový světa div!
Vcházím do pokoje, na posteli leží právě, maminka a nemluvně!
Vypadá jako kuřátko, vlasy – jako housátko….
Oči lesknou se mi dojetím, je to asi tím, jak krásného tvorečka tu vidím.
Tak tě na světě vítám, můj milý bráško!
Sotva jsi se narodil, jsi poklad celé rodiny, pusinku dám ti na čelo.
A ne, aby se brečelo, neboť od této chvíle musí býti všude jenom veselo!
Já slibuju ti Honzíčku, vždy ti ráda podám pomocnou ručičku.
Chránit tě budu, ale teď - podám ti dudu….
Ššššššš, spinkej, kloučku, spinkej, vždyť jsi ještě docela malinkej.
Děkuji ti, moje maminko, dalas mi to, co mi jako poslední k radosti chybělo!

Zlá kmotra Smrt

Co skrývá se pod jednoslabičným slůvkem smrt?
Někdo v něm vidí nový život, jiní velký prd.
Důležitější je fakt, že smrt si nás stejně najde,
před ní se zkrátka schovat nejde….
Ve světě panuje nepokoj, bití, válka,
smrt mezitím otevírá nám svá vrátka!
Když potom umírají lidi, hned jinak na svět a život se hledí.
Pakliže smrt nás jednou k tanci vyzve, člověk z něj málokdy vyjde.
Státy bojují o moc, chlapi v hospodě rvou se,
následuje boj, kdo půjde jako první v řadě při funuse.
U hrobu klečí, mlčí, pláčí – dříve však jen chtěli ho porazit v mači.
Čím to je, ten náhlý soucit a soustrast?
Chce nás snad smrt sama zmást?
Třeba hledá a vybírá si tak další oběti,
pro tento akt klidně i celý svět si obletí.
Život máme jednou jen jeden, na kterém se celý život vezem.
Někdy rádi, někdy méně….
Já nechci se jen hloupě vézt – raději chci lid celý vést k touze po životě!
Smrt a strach z ní na jedné straně, život a víra na druhé….
Také se mezi sebou řádně bijí – jen podívejte na ně!
Jako ti lidé!
Co z toho plyne – ta bytost bledá patří k nám, ale je na stejné rovině.
Přemoci se občas dá, a občas taky ne.
Já žít budu dál, ze smrti vezmu si jen to, že žít – je radost, žije se jednou….

Konec na začátek

Do dalšího roku přála bych si vskutku,
aby všude bylo méně smutku.
Lidem vlastnosti kladné, které přijdou hravě,
když člověk k jinému člověku přijde.
Ráda bych viděla více pokory, kolem hodné doktory,
kéž by každý poznal radost, lásku – spokojenost.
Sama v sobě cítím, já musím povolit uzdu,
jedu příliš velkým tempem, bojím se, že spadnu.
Vytýkám si příliš stresu a opatrnosti,
byť mi to jde k nelibosti, myslím, že toho bylo dosti!
Své cíle si s dovolením ponechám, vždyť už nikam nespěchám.
Času mám znovu hodně, celý další rok čeká mě již svorně.
Těším se i bojím, usmívám se i mračím,
chtěla bych vědět, na co svými silami ještě stačím.
Lidé prý mají ostré lokty pro jiné lidi,
to se ovšem jen tak někde nevidí!
Já si je brousit nebudu, chovat se budu dál podle svého popudu.
Nesoupeřím, pomáhám - nespěchám, užívám,
Nekradu, raději dám – budu opět JÁ, byť možná trochu naivka….
A co vy?
Dali jste si nějaká pravidla?
Pokud ne, pak ochutnejte povidla!

Tíha v hlavě

Prší.
Koukám tiše z okna.
Kapka míjí kapku, vzpomínka míjí vzpomínku.
Slyším svůj dech a přemýšlím.
Na žaluziích vidím svůj černý stín.
Svůj černý stín, já ale nevím, co s ním.
Trable ve své hlavě mám a něco marně hledám.
Ráda bych nalezla své pravé já.
Už nelíbí se mi!
Vždycky jsem chtěla být holkou do nepohody,
ale nejsem, teď sním si asi jiný, zlý, ošklivý to sen.
V životě se mi daří, tak proč nespokojím se s tím, co mám?
Proč stále hledám lepší zítra, lepší svět?
Úsměve milý, prosím, navrať se mi zpět.
Chtěla bych zahnat toho nelítostného kmotra – stres!
Jdi pryč, ty pojď blíž, lásko, víro – pojďte zase ke mně,
já nikdy nechci skončit ve tmě!
V posledních dnech, málem jsem podlehla vážné nemoci
- tvrdé práci a nekonečné povinnosti.
Bylo toho na mě asi příliš, teď ale svědomí se utiš.
A slyš, zítra a v dalších krásných dnech, už nepocítím to,
co tak těžce leží na mých bedrech.
Začnu opět žít, volně dýchat, třeba i poletím!
Stres, hloupost, marnivost a smutek nechám doma,
neboť rozhodla jsem se nyní, že musím začít znova.
Vy vážně držíte mi palce?
Děkuji, jsem vám za to vděčna.
Já – teď už jiná slečna….

Láska

Při každém dalším nadechnutí slyším svoje srdce,
i bolest největší teď chutná vlastně sladce.
Když prší a hřmí, lidé se schovávají pod deštníky,
mně ale nevadí déšť ani hřmot, neb slyším zpívat slavíky.
Kapka pleská na okna, občas smočí i mou kůži,
pak ochladí mé horké tělo, které k růži tak rádo by si přivonělo.
Den vážně jeví se škaredě, ostatní raději ulehají do postele,
já však vidím dnes všechno úplně jinak, jakoby krásně a vesele.
Chci celý den prožít, neztratit ani minutu,
v noci přeji si bdít, vylézt jednou provždy ze svého úkrytu.
Jakmile zavřu oči, vidím milou tvář, hlava se mi štěstím točí,
srdce prudce buší a kdosi z vás už možná tuší,
že já blázen, jsem zamilovaná - dočista až po uši.
Nikdy bych nechtěla, aby dnešní den skončil,
dobře již vím, jak těžké je být sám a zcela bez sil.
Proto v sobě lásku nechávám kvést,
kéž i vy necháte se svést a pustíte se na chviličku strmých cest.
Držím proto všem lidem palce, ať si každý alespoň jednou zkusí,
jak krásné je mít štěstí, když pohladí vás jemně po tváři,
hned vše se člověku podaří a třeba i zapomene na stáří.

Návod na básničku

Takže….
tímto slovem se nikdy nesmí začínat,
neboť potom se vám nebude dobře povídat.
Lépe začít oslovením, a to klidně neměnným.
Ku příkladu: dobrý den, milá ženo,
dobrý den, milý pane,
a pak už zbývá jenom čekat, co se stane….
Pakliže nic, zkuste to ještě víc,
s určitým šarmem a jistotou, ať slova se vám nepletou.
Na začátku prvního řádku dejte nějakou lichotku,
poněvadž každého člověka potěší slyšet něco pěkného pro uši.
Když toto všecko splníte, nebo se o to aspoň pokusíte,
můžete začít šířit vaši myšlenku, a to volně, pomalinku.
Musíte se rozhodnout, jak do děje hezky vplout.
Chcete-li lyriku, začněte potichu,
na druhé straně epika, jděte na to zširoka.
Váš názor se nebojte šířit, neb každý se s ním musí smířit.
Na světě je lidí hrozně moc, tak si když tak zavolají o pomoc.
Není ke škodě se pokusit, váš humor drobet nabrousit.
Buďte avšak nad věcí, ať se nejevíte jako telecí!
Místo závěru, vmáčkněte tam něco bez tvaru,
snažte se nebýt mimo mísu, ale držte se raději svého předpisu.
Když už jste vážně v koncích, třeba jako já,
po svých dlouhých nocích – zapřemýšlejte o mlocích!

Rolničce

Ahojky Rolničko, píšu Ti psaníčko,
neboj, není dlouhé, má tři slova pouhé.
První zní: děkuji, nadevše Ti slibuji,
že budu s Tebou dál ženou v naději.
Druhé je složené, snad do rozpaků přivede,
mně ale nevadí, moc hezké zdá se mi.
Třebaže jsi dívka, není u mě výjimka,
i Tobě řeknu ráda, já mám Tě vážně ráda.
Jsi ta nejlepší kámoška, jsi starostlivá ségruška,
hlavní však je fakt, že jsi moje světlonoška.
Rozmilé dvojčátko, rozkvetlé poupátko,
co hlavičku ke sluníčku otáčí a dělá si ze mě legraci.
To by už stačilo, myslím, že by se hodilo,
nechat si další hezká slova na příště,
vždyť je nám zatím jenom sedmnáct
a osud, ten přeci nikdy nerozdělí nás!

Rozpor

Vrátit čas nazpět a nikdy nedospět,
posunout čas vpřed a konečně dospět.
Vzpomínky na mládí, co k slzám dohání,
plány a sny do budoucna, najít cestu života.
Všichni máme stejné to, prožít život naplno.
Staří rádi vzpomínají, někdy vidí i věci,
které by teď už jinak udělali.
Mladí bez zdravého rozumu,
dojdou jednou k tomu samému.
Počítá se s úspěchy a kariérou,
co na vrchol samý člověka vynesou.
Nezdar a zaváhání, ti dva dobří kamarádi,
vejdou klidně i bez pozvání.
Když se člověk octne nahoře, celý svět je u moře.
Pakliže brečíš, pak musíš, člověče sám.
Slzy smutku, slzy štěstí,
malebná vížka na náměstí.
Jedna malá holka uprostřed davu,
který již hladově čeká na potravu.
Srdce říká hrdě ano, rozum jasné ne,
tak co dělat, jak rozhodnout se dobře?
Příště zkusím dát na obě,
varianty promyslím, srdce svoje ujistím,
že všechno, co kdy zvolím, jenom tak má se stát,
každá možnost je správně, vždyť závisí to jenom na mně.

Volba do budoucnosti

Kam jít, tam?
Jak jít mám?
Jdi pryč, co nejdál odsud,
tahle země je ztracená, sama posuď!
Kam jet, tam?
Jak jet mám?
Jeď autem, co nejrychleji,
rychleji než po kolejích, nejlépe do ciziny!
Proč tam jít?
Proč pryč jít?
Vždyť se tady nedá žít, tam budeš mít klid,
jen jdi, upaluj, na co tady ještě čekáš!
….. Nepůjdu, nepojedu, kam se hnát!?
Vy nevíte z jakého důvodu?
Já jsem přec zde doma!
Krásná jest má země, já miluju ji,
nejsem schopna ji opustit, to vám slibuji.
Vzpomínáte?
To kněžna, ta Libuše, věštila na prahu let,
že vidí město veliké, jehož sláva dotýká se hvězd!
Pak žil tady jistý král, říkali mu Karel,
a právě on byl ten, kdo nám scházel!
Jaká to byla doba, kdy česká koruna zdobila jeho hlavu.
Ale teď – je to všechno zase vzadu.
Všichni jdou zaslepeni jinam, čekajíce více,
jenže nikdo netuší, že šlape si na vlastní střevíce!
Vývoj těžký měl náš stát.
Podílelo se na tom mnoho lidí, tenkrát.
Naštěstí se našli tací, kteří v srdci odvahu nosí
a zkusili hodně, abychom se měli dobře!
Pro všechen lid, za všechny šli se hrdě bít,
s kůží na trh, kráčeli hrdě a odhodlaně vstříc.
A náhle, jako kdyby náhle někdo (řek)l „teď“
věci jdou z kopce, visíme nad propastí,
ti mocní za nás všechny karty mastí,
prohrají všechno, rozkradou – co nejvíce mohou.
A pak, koupí svým dětem tituly, podplácejí doktory,
jdou si sednout, občas ruku zvednou,
chlebíček dají si s chutí a nám teď mají být po chuti!
Hnus, co budeme si povídat, je to bída a děs….
Já ale věřím v lepší zítra, co je dnes,
to nemusí být i zítra, jen mi věř.
Jen musíme zatnout zuby, a pamatovat jedno,
že nadáváním získáme velké….. nic!
Proto ten, kdo chce opustit naši zemi,
měl by mít vážný důvod proč.
My tu také občas máme dobré školy, vždy krásné lesy,
našim památkám a městům – všechna čest!
Tak lidi, zatněme pěst a pokusme se o nemožné,
žít život v zemi rodné, doufám, že brzy opět svobodné!

Protest

Duše romantika, srdce fanatika,
talent hudebníka, knoflík kominíka.
Víra v lepší zítra, na kalhotách díra,
srdce moje sžírá ta neskutečná tíha.
Touha po poznání, co člověka shání,
stále něco hledat, pořád něco dělat.
Nejsem krásná Manon, ni princezna plesů,
raději se vydám do hlubokých lesů.
Do každé další výzvy já vrhám se honem,
když nejdou mi už nohy, pomohu si pohonem.
Kolem vidím lidi, kteří věčně něco sdílí,
zážitky a emoce, maturita, promoce?
U kompů si hnijou, jdou jen za vidinou,
pořádně se opít, radši tady nebýt.
Hledám něco víc, spíš než hotel Ritz,
zajedu na chatu a pozdravím tátu.
Cíga a chlast to je hnus, říci nahlas jednou zkus,
lepší teďko jasné ne, než bude pak pozdě, že?
Nadáváme na vládu, přitom myslíme na zradu,
plánujeme odjet pryč, nikdy víc se nevrátit.
Plno keců o bídě, ale lidi upřímně,
to, v čem si tu žijeme, není zas tak šílené.
Otevřeme oči, už nebuďme cvoci,
místo pánu bohu, poděkujme tomu,
kdo největší na našich osobnostech má zásluhu….

Malá hádanka

Medová tvářička, sladká slovíčka,
na dlani celá zemička, v ruce kousek chlebíčka,
sliby - chyby, občas zvednutá ručička,
kolegyním milostná psaníčka, místo mozku mozeček,
je tu pauza - cinká zvoneček,
ve vlastnictví nemalý domeček, auto ne,
raději karavan, nízký plat všem - pro sebe majlant
....kdo jsem?
Politik, a to nejen české země....