Kateřina Svobodová - Allanová

Asi jen, chybí všem správný vjem

Život plný absurdit, už nevím ani, kam mám jít,
lidi celí rudí vzteky čekají na vládní gentlemeny,
ale ono to hned tak lepší nebude,
poněvadž systém celý nadřízený vlastně funguje.
Stále větší mezilidské rozdíly, někteří se radši opili,
jiní pořád brblají, že tohle by skutečně jinak dělali....
Tak proč a na koho se stále čeká a nesmyslně nadává!?
Republice naší to vážně nijak nepřidává,
nespokojenost více lidí potřebuje činy, ne jen sliby,
dneska již trochu hlasitěji pozorujeme ty vládní zlosyny,
vláda česká měla by jít příkladem vybraného chování,
je však smutné, jakou mafií to tam už dlouhá léta zavání!
Jeden vedle druhého pěkný padouch a zloděj,
rozkrádají naši krásnou zemi, tak proč už v lochu neseděj!?
Řečnění a urážení - to jest věda vlády celá,
já jsem z těch jejich proslovů moudrých dočista bledá!
Kam se poděli odborníci, jež by řídili naši zem,
chci se probudit někdy včera, kde to ksakru jsem!?
Chybí jim pokora, chybí jim lidskost a řád,
avšak ministři ti obětavě rozdají tisíce bezcenných rad!
Je mi z té celé vrcholné politiky české na nic,
drzost našich politiků nezná zkrátka mezí, ni hranic.
Tak hledím dál, jak třese se mi pod nohama zem,
všichni lidi měli by v sobě konečně probudit svůj vjem!!!

Můj strach

Tak tedy budiž, jak na světě jest,
já budu muset ještě jednou zatnout pěst!
Nejsem člověkem cholerickým,
avšak bojím se, že se již déle neudržím!
Já, blázen, zastyděla jsem se dnes sama v sobě,
že asi žiju nemoderně v té moderní době.
Ááááá, mám chuť se zahrabat a jít spát,
není to mým zvykem, ale chce se mi nadávat!
Na koho že!?
Na všechny lidi, co jsou kolem
a vedou život pokrytecký se spoustou polopravd!
Zase je to tady, zase je to ve mně,
pocit hrůzy, zoufalství a následující trable:
falešnost, sobectví, zbabělost, neupřímnost,
nerovnost, neklid, nespokojenost, drzost,
nevěrnost, nespolehlivost, lehkomyslnost,
lhostejnost, nepřátelství, závist, zrada….
Já nevím si rady se světem, ach běda!
Stále se peru s pocitem marnosti života,
zřejmě jsem snad příliš rychle dospěla,
nemyslím si však, že člověk žije život jen tak - pro nic....
Co mám dělat s pocitem, jež zobrazuje mě,
samotnou, na prý modré planetě,
která bude již brzy čelit kruté odvetě!
Musím opět zatnout zuby, dát se znovu do kupy,
zkusit se nadechnout a jít si lehnout do trávy,
která ještě nezkaženou přírodou krásně zavání!!!

Den teenagerské školy, neboli…

Divný pocit v břiše, my že zase něco píšem!?
Rychle, dej mi papír a tužku,
páč napíšu si na svou tašku pár řádků ještě….
nebo ne, nic mi nedávej,
otevřu si sešit celý, vždyť mě stejně neviděj!
Uf, dobrý, to by tedy bylo,
další hodina, slyšíš?
Ale ne, proč učitelé porád zkouší….
jde mi to na nervy, takové práce kolem,
jak je to náročné být úspěšným studentem.
No, já dnes vlastně nebudu, tak je to v cajku,
prej jede podle abecedy, takže vyvolá Terku.
Tak si zatím na odpoledne domluvím
nějakou hustou pařbu, však v deset a dál budu doma,
poněvadž dávají mi velmi důležitý seriál na Nově Cinema!
A zítra zase ta únavná škola,
jako fakt mě nezajímá ňáká minulá bída,
cože, matika, není pro mě, proto nenařídím si budíka.
Jupí, výlet do Prahy, jo?
Super příležitost pro nákupy a rozchod,
sakriš, nevede z tý galerie ňákej tajnej podchod?
Hm, smůla kámo, musíme tu holt vydržet,
však potom můžem se až do večera v Mekáči zdržet!

Víra

Já, ta prostá a nevěřící,
já, přesto ostatním lidem přející,
já, pokora sama
v boji jednom těžkém jsem obstála.
Ona, jež věří,
ona, v jejíž rodině desatero drží,
ona, ta čistočistá duše
prohrávala pomalu svůj boj nic netuše.
Kdo byl vinen z jejího předčasného pádu,
proč ten nahoře včas netušil obyčejnou zradu!?
Jejich dalších deset bratrů se modlilo,
zatímco její srdce pomalu bít přestalo!
Já, která nikdy víc už neuvěří,
na poslední chvíli vtrhla jsem do dveří….
Kde byl ten vševědoucí, lidi úspěšně matoucí,
věděl snad, že zázrak sám má se stát?
Ne, anděl se nesnesl z nebes,
nikdo nikde – jen prostý člověk s člověkem,
pouze zarytý ateista stal se tentokrát spasitelem!
A jaká víra držela člověka prostého nad vodou,
nebyla to modlitba, ni krucifix nad hlavou.
Důkazem víry nejsou knihy a malby v kostele,
ale otevřené oči a víra v sebe samé!!!

Dopis

Víš, já prožila jsem další bezesnou noc,
když volala jsem tebe k sobě
a marně tě žádala o pomoc.
Tys však nepřicházel, ani nevíš,
jak moc jsi mi tehdy scházel!
Vím, je to již dávno, netřeba se v čase vracet,
z krutého slova „rozvod“ já musela bych zvracet!
Jak zvláštní, z lásky se stává náhle čistá nenávist,
přitom dva mladí lidé ještě kdysi nemohli bez sebe žít.
Teď už jsem větší a snažím se pochopit,
co stalo se, stalo, zpátky čas vskutku nevrátím.
Avšak v mysli své stejně často tápu,
rozhlížím se kolem sebe a v davu,
který se kolem mě točí, já hledám svého tátu.
Já vím, že miluješ mě tak, jako já tebe,
ale nebe tvoje zkrátka nemohu již cítit vedle sebe!
Někdy, a dost často potřebuji tě vidět
a mluvit s tebou o věcech nesmírně důležitých,
jako dcera s vlastním tátou.
Je to dávno již,
co jste mi společně s mamkou,
oznámili fakt a pravdu více než krutou.
Tehdy jsem byla zklamaná, smutná, brečela jsem
a brečím tiše a tajně žalem v sobě stále,
já nemohu už cítit tvé teplo ve svém sále!
Život jsem se naučila brát i z té lepší stránky,
proto jásám štěstím a cítím v sobě blaho,
vidím-li tebe jedině šťastného!
Jenže chybíš mi, pořád stejně mi chybíš,
ty se snad divíš!?
Vždyť já musím žít s tím,
jak srdce mé je zlomené,
na dvě stejně velké půlky, na dvě komůrky.
V obou z nich je rodičovská láska,
v obou z nich se skrývá domov….
K oběma je cesta krásná,
k oběma se vždycky ráda vracím!
Upřímně však, já vím,
že ty už žiješ někde jinde a s jinými lidmi….
Byli pro mě cizími,
ale štěstí stálo alespoň tady při mně
a já cítím se i s nimi moc hezky a mile.
Nevím však, zda jsem se vším úplně smířená,
musím však přiznat si, já nejsem jediná,
která musela si projít zkouškou těžkou,
nikdy zatím nenapadlo mě se litovat!
Životem svým krásným dál si běžím
a pevně doufám i věřím,
že až jednou budu sama dospělá,
tak se všemi stránkami života,
já budu jedině smířená!

Myslet, či nemyslet - to je, oč tu běží

Tak napadlo mě se zamyslet,
jaké to vlastně je nemyslet!?
Jenže páč jsem nemyslela,
nic skvostného jsem nenapsala.
A proto píšu až teďko, páč už myslím,
moudro z mojí hlavy vzešlo jedno, tedy sem s ním:
lidi, pokud chcete býti lidmi - myslete,
pokud ne, pak dělejte si, co chcete.
Přesněji řečeno, buďte tedy loutkami,
a ti lidi myslící, budou si s vámi dělat, co chtějí!
To jest z mojí strany moudro celé,
pakliže nechutná ti, dej si s chutí aspoň celer.
Já celer nerada, a proto moudro jsem zpatlala,
byla jsem na chvíli vlastně tou myslící,
současně se svého moudra držící!

V poli tiká politika

Jak snadné je promlouvat k davu,
jak nesnadné je ovšem šířit víc než pravdu.
Dnešní doba přeje především mluvícím,
kteří vědí co přesně dělat, a hlavně taky s kým.
Chtěla bych říci, ti bystří - mluvící,
rozmluví i dogma těm mlčícím - věřícím.
Stačí stanovit si hlavní tezi,
té jedné věty holé se držet hezky česky, přeci,
a nezapomenout pomlouvat ty druhé,
jež nemají mluvidla svá zkrátka tak mluvné.
Jak snadné je rozmlouvat davu,
byť třeba i tu nejčistší pravdu!
Stačí držet se přesně své teze,
a hned vám kdekdo do zadku vleze….
Obzvláště jednou za čtyři roky to ve společnosti hýří,
samé svobody, prosperity a pravidla otevřených dveří!?
Já vždycky upřímně směji se plakátům se všemi proroky,
jež rádi vrátí nám za čas (panuje-li nečas) vše, i s úroky!
Směji se také ráda aférám méně politickým,
přesněji řečeno, píše-li se v časopisech, kdo, co a s kým….
Vážně mě zajímá, že premiér s (více)premiérkou kouří,
zatímco se dav na náměstí s neklidem bouří!
Odbory nedávno rozhodily svými názory komory,
a proto neprodleně zdražili nám všem brambory.
Potom, nevím již přesně kdo, naštval se ještě více,
a tak lidi kupují si do domů zlevněné slepice.
Když se z lidí stane na čas rozbouřený lid,
je to znamení politikům, že nemají už svůj klid.
Ovšem, ono je snadné se bouřit,
avšak otázka mě napadá, vědí všichni, proč do ulic jít?
Podívejme se, támhle Radeček má jen malý, skromný domeček,
ten Honzík Bártů zase cinká na bezcenný diamantový zvoneček,
a já - půjdu si sama brzy kopat luxusní hliněný hrobeček,
ale jen tehdy, když přihodím si ještě pěkný příplateček!
Vždyť nikdo nekrade, vše je zbytečně přehnané,
to sprostá média svádějí vinu na naši vládu,
nějaký dobrák vymyslel si na nás obyčejnou zradu!
To my ne, my pracujeme, dřeme,
až nám z čela sálá pot (z tuku)….
Lidi, všimli jste si také,
jak všem pod bradou narostl obrovský lalok?
Z toho soudit můžeme jediné,
oni jsou v tom všem skutečně vážně nevinně!
To ti před nimi, komunisti, ti zlosyni!
Na scéně hlavního “divadla“,
DS, ta sociální strana, kdysi nenápadně vznikala.
Hm, ti jsou dobří, vědí vše – znají zákony,
tolerují ostatní a drží se vždy jedině ústavy!
To snad ne, určitě!?
Vznikla tedy další strana,
která spojená je s na(r)cistama!?
Ne, ne, ne, nevolit, nezvolit!
Jednou zrodil se už takový výlupek,
kterému postupně narostl z břicha velký pupek!
Mně postačí euro(tel) a parlament,
bo znamená pro mě více než… (hodilo by se sem exkrement?)
Zajímalo by mě také, proč státy stále zbrojí,
když vždy v jeden velký celek se spojí a panuje světový mír!?
Aha, tak sakra!
Máme tu už více (k)lidných skupinek,
na čele vyrašil mi nepěkný pupínek….
Tudíž je tu východ, západ, střed a zbytek,
no, velmi pěkné, učiněný výdobytek!
Mám strach dýchat, mám strach žít,
však uklidňuje mě pořád znova – máme tu demokracii,
a ta mě ochrání!
Pakliže ne, tak určitě ano ti drazí pánové,
jež trpí nedostatkem jídla (žijou totiž skromně), nemají na emhádé,
nezdražují nám dépáhé a vyrábějí kvalitní stroje čékádé….
Tak co, obnoví se i staré dobré jézédé!?
Uvidíme, neboť už se nám to blíží a rýsuje,
já měla bych se jít rychle schovat do sluje,
poněvadž člověk nikdy neví, dokonce i v demokracii!
V poli tiká politika, mění se změny,
my máme kvalitní ček lengvič kořeny,
nic nám vlastně nehrozí, jsme v celku,
jsme modří, jsme ve státě, který funguje dobře!
Ze ZOO utekla zvířata: lišky, vlci, opice,
sovy, ty tu ale nejsou
…. bude tedy další živočišná revoluce!?

Psaní od Екатерина

To vy jste vinen!
Váš obličej a vaše slova,
já podlehla jsem vám zcela.
Vidím stále vás, vaši jemnou tvář,
černé uhrančivé oči a tmavé obočí.
Nikdy jsem si nemyslela,
že právě vy, ach běda!
Dříve jevil jste se mi tak necitlivý,
ale teď?
Vy jste vlastně někdo úplně jiný!
Ach, odpusťte mi, prosím vás,
já nechala jsem se jen hloupě zmást!
Když promluvil jste na mě poprvé,
ó, váš hlas, hluboký jako zvony,
důrazný, jako ony samy dómy!
Já, byť dosti nesměle,
poznala jsem ve vás svého spasitele!
Přála jsem si tajně, abyste zůstal o něco déle,
avšak osud tomu tak nechtěl.
Váš odchod, snad příliš brzký, mě oněměl,
já zůstala jsem stát v zahradě sama, kolem jen vítr zlý,
jež běžel rychle a rychle, až přivanul neštěstí!
Vy jste se nenarodil pro mě, teď už to vím,
proto nikdy víc vám nepovím….
Miluji vás!

Nedělitelná dvěma

Dvě těla, dvě duše,
dvě lžičky, vidličky a nože.
Jeden pokoj, jeden svět,
jeden život a v něm jeden květ.
Tak, jako loď bez plachet,
já připadala bych si hned,
kdybych měla bez ní žít,
kdybych měla bez ní snít.
Už od samých počátků,
já byla jsem přidělena ke svému dvojčátku,
a až do samého konce všeho,
já budu klidně i dýchat za něho!
Společně začaly jsme kdysi,
společně kráčíme i přes vysoké trsy,
společně poznaly jsme lásku a radost,
přesto sebe navzájem my ještě nemáme dost!
Dá se tady mluvit o nějaké symbióze, či co,
ale mě náš vztah připadá ještě trochu jinak, dívčico.
Snad jako vztah dvou obyčejných sourozenců,
snad jako vztah dvou stále zamilovaných milenců!?
Je krásné dýchat, je krásné i žít,
je krásné někoho milého po boku stále mít!
Samozřejmě, někdy leze mi klon můj na nervy,
kolikrát jsme si dost hloupě vzájemně do vlasů zajely,
jenže nic na světě nikdy nebylo úplně dokonalé,
proto věřte nám přeci, my nikdy nebudeme rozdělené!

(Ne)říkej to

Je to ale nepěkná situace,
vidí-li člověk něco, byť nechce.
Jak snadno lze občas objevit pravdu,
teď lehce by šlo přichystat sprostou zradu.
Jenomže nic naplat, holt buď si jak buď,
ona za čas člověka opět přejde chuť.
To zase tehdy, blikne-li v hlavě světélko,
vždy bylo to tak krásné, ale co dělat teďko….
Je vážně těžké říci svědomí, ať mlčí,
když člověk vidí kolem té jedné pouhé věci,
ještě dalších tisíc neméně důležitých věcí,
které jsou avšak okolí úspěšně promlčeny….
No, v hlavě dosti nebezpečně roztočená kostka,
proto na čele člověčím hloubí se nenápadně vráska.
Co si tedy počít, dusit v sobě hloupě city,
či vyjít s pravdou skutečnou konečně ven
a ublížit tak kdysi ještě milovanému člověku jen!?
Upřímně, na zákeřnosti já nikdy nebyla jsem stavěná,
vždycky velice nápadně třesou se mi kolena,
člověk přeci nikdy nechtěl ztratit dnes již dávného přítele,
avšak já neumím se zkrátka tvářit v zoufalství vesele….
Tak pomoz mi přece,
dělej už, já prosím tě,
vždyť nikdy na světě není pozdě!

Jako v máji (on má ji)

Je tady květen,
není již první máj,
avšak já cítím dál,
ten lásky čas.
Pohledný mladík
pozval mě zas,
na sklenku kávy,
do kavárny Čas.
Po cestě se otrká,
chytne mě za ruku,
pak řekne mi potichu,
že má mě ze srdce rád.
Jak krásný pocit to jest,
když člověk je zamilovaný
a nedovede druhému lhát!
Proto díky za květen,
díky za slunko,
jež pálí shůry do lidských hlav,
v nichž budí to pověstné blaho
a možná také cosi,
co nutí říkat lidi věci,
které právě skutečně myslí si….

Únik

Když už z lidu uniká jen chládek,
já neváhám větší chvíli
a unikám do světa vlastních pohádek.
Poté představuji si hravě,
že žiju na královském hradě.
Jsem vlastně v krásné pohádce,
kde lidé nedávají, tudíž ani nedostávají kopance.
Hlavní hrdinkou jsem tady jedině já,
vyhlížím svou pravou lásku,
jsem tady královnou a žiju svou pohádkou!
Každého jedince v pohádce čeká cesta daleká,
avšak na cestě této nešlape se jen zlehka.
Také se tu občas setkáme s kdejakým loupežníkem,
čarodějem, či s pyšnou princeznou,
hlavní ale je, nenechat se odradit sílou zlou!
Nejlepším faktem se stane,
já miluji konce šťastné a dobré,
proto na své cestě potkávám hodné přátele
a zařídím, aby pohádka skončila vesele!
Pamatuji přitom jedno pravidlo,
že ve všech pohádkách prohrává jedině zlo
a vítězí tady láska, statečnost a dobro!

Den krás je tu zas

Dnes je krásný den,
pojďme všichni ven….
Je to tak nějak, že?
Venku sluníčko žhne,
v mé hlavě též,
nelze objevit tu lež.
Lidi jsou povzneseni,
byť sotva pletou nohama,
slunko pálí už od rána.
Nálada je přímo skvostná,
dnes je doba pro básně radostná!
Třebaže dokážu jmenovat i starosti,
nechce se mi psát o nich víc,
neb jsem plná jiných citlivostí….
Přesněji řečeno naplněna citem,
naplněna vůní tohoto měsíce,
přestože mám na zítra ještě dosti práce.
Nechce se mi dělat víc,
než psát jedině o tom,
jak krásně je mi tady – na světě,
touha po životě je opět ve mně!
Užívám si dne i v noci,
lidi válí se na trávě jako mloci.
Je to príma, je to krásné,
večer světlo se zhasne,
přitom vidět je stále jasně!
Kdo by tu chtěl v noci spát,
kdo by chtěl zbytečně ztrácet čas?
Vždyť nikdy tu nebylo líp,
do srdce malovaného přikreslím i šíp….
To značí jediné,
že srdce mé je jedině
naplněno po okraj citem,
který popsala jsem s klidem,
bezstarostně a s optimismem,
kéž nikdy víc pro city neusnem!

Básníkovi

Ó, jak chtěla bych vás poznat, milý básníku,
celou noc, já četla jsem si vaši básnickou sbírku.
Můj obdiv je teď navždy na vaší straně,
kéž byste nyní mohl vidět moje otevřené dlaně.
Ó, já vážně chtěla bych vás poznat,
ani nevíte – tento můj stav nejde skutečně popsat!
Škoda, že jste odešel tak brzy,
už se nikdy nedozvíte, jak moc mě to mrzí.
Sic jste zemřel mlád, 24 let,
ale ve mně budete žít dál,
to troufám si tvrdit svorně teď.
Z vašich textů já mohu lépe poznat
dobu, v níž jste žil a pobýval,
mohu se také domnívat, co jste zrovna cítil,
prožíval, snad i to, že jste lidi velmi miloval!
Ráda bych vás poznala, byla by mi čest,
avšak nyní musím já zatnout pěst….
Myslím právě na to, v co vy jste věřil a doufal,
jenže ten váš komunistický ideál – zklamal!
Nechci ale říkat vám, jaké věci nehezké se udály,
protože oči vaše by zřejmě plakaly.
Mně se líbíte jedině vy - jako autor, básník, literát,
líbíte se mi jako bojovník,
jenž boj do poslední vteřiny nevzdával!
Miluji vaše milostné texty, jež jsou skutečné,
znějí krásně, třebaže jsou i dosti smutečné….
Ale vidíte to sám – jsou věčné!
Vy, prožil jste si i své těžké hodiny,
zajisté jste také někdy narazil na kdejaké zlosyny,
viděl jste bohužel také, jak umírají lidé….
Přesto, stále se mi líbí vaše texty, jež jsou dobové,
prosím vás nyní,
nezlobte se na mě za to, co teď prohlásím nepříliš skromně,
ale zdá se mi vážně, jako kdyby verše vaše byly psány i za mě.
Totiž, myslím si upřímně, že doba se příliš nezměnila,
znovu zde máme dusné politické klima,
lidé nejsou příliš šťastní,
byť kdekdo tu vysoké statky vlastní,
avšak já věřím raději lidem prostým!
Když je mi úzko, čtu si básně vaše,
jež mi znovu dávají sílu, navracejí zpět ztracenou víru,
přemýšlím o světě, o sobě….
Směla bych se vás zeptat ještě,
jak vy nynější situaci odtamtud shora vidíte?
Snad, že brzy dáte mi znamení,
anebo všem lidem, kteří jsou již znavení.
Díky vám, díky za všechny básně,
jež sepsal jste s velikým citem,
v době, kdy vám třeba i nebylo hej!
Klaním se před vámi, jste básníkem mého srdce,
vaše texty dotkly se mě snad příliš hluboce….

Ti dnešní gentlemani

Omlouvám se ti, milá knížko,
jež si k člověku vždy upřímná,
ale nyní dýchá se mi velmi těžko,
doba už je prostě asi taková….
Nehlásím se k feminismu,
ni k jiným organizacím tohoto druhu,
avšak litovat mužské - já víc již nebudu!
Proboha!
Kde je jejich odvaha?
Kam se podělo jejich gentlemanství?
Je mi zase na nic,
neb rádoby činné činy dnešních mužů
nabízí se přirovnávat k nelichotivým podobenstvím!
Hlavně machrovat před ženami,
chlubit se novým autem,
dávat na obdiv svůj egoismus
a pak rozplakat se skorem!
Říkat takové ty silné řeči,
které znějí sice víc než hezky,
avšak řečnit dokážou i (možná lépe) ženy.
Nechtěla bych nikoho přivést k omylu tím,
jak chlapcům odvahu a statečnost vnucuju,
neboť, samozřejmě, i muži jsou bytosti citlivé!
Ale chtějí-li snad muži býti skutečně v té pozici ženy,
tak ať roli takovou tedy se vším všudy přijmou
a ženy budou viděny s novinami na gauči a muži s žehličkou!

Člověčenství a pokora v nás korá

Já už vážně takhle dál nemohu,
každý jedinec tu přeci hraje svoji úlohu,
pro každého člověka je na zemi místa dost!
Avšak každému takovému jedinci, a to bez větších výjimek,
chybí dosti často úcta, pokora, respekt a tolerance,
myslím si, že více citu v sobě pěstuje i dřevěný Hurvínek!
Bojím se, snad ještě nejsem jediná,
jež svět tento-dnešní vidí takhle,
ale snad už brzy najdu k sobě dalšího člověka,
který je tím pravým a skutečným člověkem,
jenž liší se jasnými znaky od zvířat, a to i třeba pouhým vděkem….
Jak smutno je mi, když vidím,
jak děláme si legraci ze všech slabších,
kteří však mají právo také život svůj s klidem žít!
Vždycky se mi líbil ten pestrý svět,
v němž zkrátka každý má trochu jiný vzhled,
každý prostě jinak žije….
Nejspíše zapomněli jsme zase,
že člověk jako takový – ten byl vždycky jenom jeden!
Není důležité, zda muž, či žena,
jestli dítko malé, nebo malý dospělec,
ostré lokty - my, bohužel, považujeme za normální věc.
Jenomže, komu mám já říci, že takto žít,
je pro mě spíše klec!?
Čím dál méně věřím lidem, byť se pokouším věřit,
čím dál více vidím, jak jsou lidé dnešní zabednění!
Podvody se jen množí, což není zrovna boží,
nervózní lidé zaplavili naši zemi,
i ten nejpoctivější ze všech lidí
není vlastně spokojený!
Vážně, tohle není spravedlivý,
ale člověk si málokdy uvědomí,
kde ten zakopaný pes leží a o co vskutku běží….
Lidi, proto znovu vyzývám nás k lidskosti,
která v sobě skrývá mnohdy více,
nežli všechny královské skvosty.

Kaká(o)

Píšu ti, protože jsi tak sladké,
dokážeš mě rozveselit také,
miluji tě, nápoji můj vděčný,
doufám, že budeš pro mě věčný!
Nejsi sice alkohol, ni jiná droga,
s tebou však dokážu porazit i svého soka!
Tím sokem míním své nervy a stres,
avšak jedině z tebe mají skutečný děs.
Myslím, že jim nějak vadí,
že nervy jejich se do vrstvičky zabalí,
zato já mám potom energie a elánu,
snad mohla bych vést i německou armádu!
Jsem-li ze školy zcela kaput,
tož ty mi vždycky dodáš jakýsi popud.
Je-li zima, jsi nápojem zimním,
je-li léto, pak jsi nápojem letním.
Čili (nebo kari), ať studené, či horce horké,
ty chutnáš vždycky dobře – sladce!
Na hrníčku s tečkami,
ty vypadáš, jak bys kamarádil s beruškami.
No, myslím, že popisu tebe, drahý, bylo dost,
říkám si tedy, je všeho hotovo,
tudíž nastal ten správný čas dát si kakao!!!
Jupí, jupí, jupí – i pes má občas chlupy….

Soucit, často jaksi falešný pocit

Chtěla bych všem říci,
že mám vážně všeho dost,
zoufalství přišlo krátce po poledni,
od té doby, já dusím v sobě zlost!
Soucit je nesmírně krásná věc,
ale ne všem lidem ji věř!
Občas mě méně naštve prostá podlost,
než ona sama soucitná soustrast,
v pocitu tomto,
já už nenechám se vícekrát zmást!
Všichni lidé hladce soucítí,
jen když oni nejsou právě ti „vybraní“.
Nemám ráda přetvářku,
ze srdce nesnáším falešnost,
avšak pronásledovat mě budou
- prostě pořád,
já musím se jim rychle schovat,
chtěla bych běžet, co nejdále odsud,
ale všude je něco,
tak tedy asi, buď jak buď….