Z posledních pocitů
Z posledních pocitů
Až opět přijde pedagog,
jenž chodí s nosem vzhůru,
pod cedulkou „demagog“
ať vstoupí na vládní půdu.
Říká stále: „Nebifluj,
mozek svůj snad máš,“
však neslyší-li ten svůj hnůj:
„Posaď se a příště víc se snaž!“
Má túra končí zkouškou státní,
včil k pochybnostem mě to svádí,
zda vůbec stvrdím svou dospělost,
neb výhružek slyším kol víc jak dost.
Obavy mám hlavně ze sebe,
poněvadž už vím, že nevím,
a ostatní – svědomitě kývají,
když tak pýchou svou se opíjí.
Občas strach nahání mi historie,
která se jakoby v kruhu opakuje
a pakliže opět nastane ona krize,
co tu po nás nevědomých zbude?
Krátké bouře
Západním směrem zas bouří,
zatímco já s klidem kouřím,
v budově magistrátu vidím muže,
kteří právě další tunel tvoří.
Byť bouře na chvíli ustala,
stále panuje tu nečas,
tak čekám na blanické a Václava,
tož volit nemusím - snad přijdou včas.
U soudu viděla jsem pobíhat ovci,
pomalu jím třešně, náhle mi zaskočí -
běžela doleva! Snad svedli ji zemanovci,
řidiče v modrém ochotně střídá kočí.
Jsem kverulant, jedna z mnoha jedinců,
již za spravedlnost hodlám se bít,
však očekávám odměnu v řádech tisíců,
zadarmo? Kapitalisticky nechám to být....
Jedna o lásce
Cítím tvou blízkost a netuším,
čím získal sis mé kamenné srdce,
snad protkáním vícero pavučin?
Zda byl to tvůj hlas,
který říkal mi hladce
slova lásky tak sladce?
Možná za to mohou oči
zářící jasně a hledící pohledem,
jenž každou kořist ochočí?
Ale co, však už na tom nesejde,
hlavně když držíš mě pevně v rukou
a sníváme s Láskou a společně.
Prolomit vlny
Důvodů k radostem je dost,
snad proto máme jenom zlost.
Když člověku jednou je hej,
všichni se zajímají o něj,
pakliže už víc dál nemůže,
sám padá hluboko do louže.
Nač stále zříkat se své viny,
člověk je člověk –
a nebude jiný,
však časem to dokáže,
dodá si kuráže -
a prolomí vlny.
Jsi
Jsi hráč,
co nikdy nedohrává,
jsi spáč,
co k ránu ulehává.
Jsi mořem,
které je klidné v bouři,
jsi prachem,
který rozplyne se v kouři.
Jsi zlý muž,
přesto se tě nebojím,
jsi ostrý nůž,
a tak pravdu nepovím.
Ne obyčejní
Kdyby tady bylo všeho,
kolik ještě času zbývá,
to by se nám krásně žilo!
Kdyby tak každý z nás,
kdo umí mluvit,
ať už potichu, či nahlas,
svedl více říkat
slůvka, co upřímnost skrývají,
slůvka, co duši jemně pohladí,
to by se nám krásně žilo!
A že jsme jen lidé obyčejní?
Ne, vždyť takhle to přec není!
Pravda, občas blbě chybujeme,
pravda, občas dovnitř nevidíme,
však těmi neobyčejnými nás činí –
vážně, neb skutečně to dovedeme –
kterak z hloubek srdcí milujeme!
Sítem
Co stále psát o zklamání?
Pocit ten, kdy lhalo zdání,
vždycky jest tvrdou daní.
A platí pořád,
že soudit bez předsudků,
že získat lze i bez úplatků,
a pýcha je neřád!
Ty, sebestředný jedinče,
je mi tě vážně líto,
neb přijde doba, a to určitě,
kdy protrhne se síto,
které však nepatří vševidoucímu bohu,
nýbrž to, jenž patří spravedlivému lidu.
Není na co čekat
Další den zas splývá s nocí,
vskutku, jsme to ale cvoci!
Opět slíbila jsem si změnu,
tak proč vždycky zapomenu?
A proč pravdy říká se nám málo?
Snad jen proto, aby jí pár zbylo.
Kolem slyším nadávky,
vzduchem létají pohlavky,
přitom přec všecko je hezké,
as dle toho, jak sami chceme.
Kolika lidem řekl jsi dnes,
že máš je ze srdce rád?
Kdepak, to není žádné klišé,
spíše však - není na co čekat!
Na kousky
A tak končí souboj vítězů,
kde nikdo nevyhrál.
Spoutáni do pevných řetězů,
co nám osud přikoval.
Slzy schované do polštářů,
kdo vinen je tu – žal?
Zrcadlo roztříštěné do kousků,
kdy střepy k sobě poskládám.
Život jest plný hloupých omylů,
jak vzchopit se a jít dál?
Náznaková
Prohlížím si tvou fotografii,
zatímco ty snad ani netušíš,
že na tomhle světě existuji,
však lásce prostě neporučíš.
Pokaždé, vidím-li tě naživo,
mé srdce buší prudce,
s tebou je mně bezpečno,
ach, jít tak ruku v ruce!
Jak ale mám ti naznačit,
oč mi vlastně jde,
mám-li tě přímo oslovit –
a jaké mám šance?
Myslím na tebe pořád,
i v davu lidí jen tebe najdu,
má lásko, ten cit je neřád,
pro který celý svět si projdu.
Pád
Nech mě jenom hádat.
Řeknu ti, že opět dopadne to špatně,
neb prázdné rady dávat
a neslyšet nic než sebe –
marnost nad marnost –
zklamání a bezmoc.
Nemohu si dál lhát.
Zas zbude mi sáhnout na dno,
avšak věz, že láska není nemoc.
Znovu se probudím s vírou
a nadějí.
Nic víc tu pro mě na světě není.
Jenom já a tam ty.
Proč
i s tebou připadám si tak sama!
Nemohu ti dál lhát.
Co bude s náma?
Spadneme do známa.
Oči a sen
Padala hvězda,
když u okna jsem stála,
a noční vítr vál –
krásný sen mi hrál.
Na kometě vzhůru stoupala jsem,
když pomalu opouštěla jsem zem,
a sáhla jsem si na nebe –
při tom myslela na tebe.
Zamhouřila jsem oči,
když právě plula jsem oblohou,
vtom oči mé se otevřely.
Jak zvláštní – už však nesnily.
U okna jsem stála,
když má šťastná hvězda tála.
Vítr noční šeptl mi do ucha,
že nechce, bych více plakala.
Zavřela jsem svůj svět,
když celé město dávno spalo.
Mé srdce zas čisté se zdálo
a sen neodešel, nezmizel.
Má šťastná hvězda, ano, byla to ona!
a tak vím, že splní se všechna přání všem –
noční vítr odvál pryč strach i beznaděj –
život je nádherný. Jen někdy klame zdání.
Platonicky
Noc odložila svůj černý závoj,
nad lesy zavládl stín,
poslední vlnka narazila na příboj
a já skrz otevřené okno sním.
Jako kovář tluče do kovadliny,
tak stejně tluču do kláves,
písmena do stránky už se vryly,
na stříbrný měsíc vyje pes.
Dlaně jsou mým známým světem,
když tisknu je pevně k sobě,
vlasy třpytí se tiše nad polštářem,
má mysl směřuje teď k tobě.
Vítr hýbe s hladinou vína ve sklenici,
stůl její lesk jen lehce odráží.
Ach, proč i vzplanout platonicky –
člověčí srdce uvnitř proráží.
Rozhovor
Když nezbývají lidi,
kteří žijí svým shonem,
sedím jenom v tichosti
a rozmlouvám s bohem.
On je mou útěchou tehdy,
pakliže pláču,
beru pak s pokorou časy,
kdy radostí skáču.
Nejsem vskutku věřící,
přesto všecko věřím,
že nad námi malými
bdí cos bytostně vyšší.
Jedni rádi peníze,
druzí spolknout faleš,
já strachuji se nejvíce,
neb již vidím na pleš.
Když nezbývají lidi,
kteří žijí svým shonem,
sedím jenom v tichosti
a rozmlouvám s bohem.
Malá
Jedna babka povídala...
Ach, jak z komárů tvoříme velbloudy,
ach, jak rádi se upínáme na bludy!
Ano, pakliže tak chceš,
rázem zčerná ti svět, hleď,
třeba teď – do propasti jeď.
Jistý pán vyprávěl...
Hle, kterak do huby si nevidíme,
hle, kterak z prdů kuličky vyrábíme!
Mám všeho dost,
lidé hloupí hryžou mou kost
a lží se nebojí – těmi se opíjí.
Tedy vystačím si radši sama,
bez hany přiznám, že jsem malá,
neb jiné potěší, budu-li tou nejmenší.
Vycházení
A nihilo nihil,
slunko kreslí kouzlo chvil,
kdy samo ještě slabé je,
na trávě jen vody krůpěje.
Acta non verba,
slunko jediné jest pravda,
neb spravedlivě všem svítí,
aby mohlo vzhůru růst i kvítí.
Ad libitum,
poslouchám ranní šum,
hladí mě pocit perutí,
svoboda – jak snadno uletí.
Jdi pryč
Básníku, co ještě můžeš
nabídnout nám?
Básníku, co sám zmůžeš
ve světě fám?
Samotný jako kůl v plotě
zas usedneš ke stolu,
abys mohl čísti z dlaně,
nato dát se ke slovu.
Bez ostychu, leč se závazky,
vytvořit kritiku,
odsoudit nečestné praktiky
všech rádoby politiků.
Baví tě to, vážně, pověz?
Život není o penězích a boji.
Nejen okem romantika, věz,
je přímo nádherný a plný lásky!
Básníku, jdi pryč, daleko,
sundals´ růžové brýle –
a pánbů sedí příliš vysoko –
k básnění teď není vhodná chvíle.
Oči
Než přijde prosinec,
snažně vás prosím,
leč není to snadná věc –
věnujte se očím.
Z nich se dá vyčíst,
co ústa neřeknou,
díky nim poznat lze,
což uši přeslechnou.
Oči, třebaže v dolíku,
celý svět jakoby znají,
jako lodě na té vodě
s vlnkami si lehce hrají.
Věz, svět není černý,
za tím stát vždy si budu –
snad máš jen unavené oči
či hledíš ze špatného úhlu.
Do černé noci
Do černé noci
světlo proniká
a čas již tiká,
že ráno je u moci.
Rozdrásané srdce
hladí naděje,
když svět náš obejme
láska a tma odejde.
Z potoků slz
nechť vzniká štěstí,
skrze všechen zármutek
pak vesmír vejde ve smír.
