Za sedmero hor
Česká identita = anonymita
Vyšla jsem si takhle z rána
na vycházku do centra města,
neb chtěla jsem být chvíli sama.
Měla jsem snahu zapadnout,
prostě nějak do davu vplout,
ale už nechce se mně – nic pro mě!
Všichni lidi jsou jak přes kopírák,
je to samý Puma, Adidas a Nike
a i v hlavě jenom hadry – místo srandy!
Zájmy lidí časem změnily se velice,
více aktivit vyvíjí i naši předci, opice,
zfetovaných blbečků je plná ulice!
City lidské vystřídaly city virtuální,
sotva přijdeš domů ke kompu hned sedni,
na čelo napiš zprávu, že nejsi tady – s námi…
Svět je jeden velký neosobní celek,
koukám kolem, kam bych sakra utek,
však nevidím už vhodné místo – úlek.
V ruchu nákupním slyším plno muziky,
jenže pouštějí nám jen zahraniční blbiny,
i čeští lidé patří do jedné nafouknuté bubliny!
Hele, mladá žena vypadá jak zahradník,
támhle jakýsi starší pán je jak kominík,
ale je to holt in, snad už se probudím…
V českém městě samá vlajka cizí,
ať ty anglický nápisy někam pryč zmizí,
já na ně nejsem zvědavá – jsem Čech!
Všichni nosí trička s vlaječkami,
byť je dodnes ještě neznali – neznalí,
já však vezmu si na sebe vlajku Českou,
ven příště půjdu raději jenom s tou!
Trocha nostalgie
Vzpomínám na to, jak před pár dny,
já byla jsem ještě na škole základní.
Nyní, když čas odnesl pryč dva roky,
já chtěla bych pár věcí vrátit zpátky.
Vidím před sebou své hodné učitele,
lidičky, to vám bylo tak moc krásné!
Ne, já nestěžuju si na stav nynější,
ale musím přiznat, že vše je jinačí.
Prostě mám zas svou slabší chvilku,
v hlavě písničku lidovou, Ach, synku!
Učitelům ze základky, já chtěla bych
vrátit drobné zpátky, dlužím mnoho!
Když vidím za sklem autobusu
školu bývalou, teď novou zbrusu,
v hlavě cosi mé se rychle točí,
má zastávka tu, ale, zdaleka nekončí.
Jedu dál, dál a dál – až tam!
Čeká mě daleká cesta ještě,
však mám své vzpomínky i do deště.
Uchovávat je tam navždy budu,
jako kapky vody spadlé z nebe v sudu.
Za všecko se platí
Národní památky, vzdělání,
za všecko se tu dneska platí.
Chceš-li na maturák slavného
zpěváka z 80. let, aby ti zapěl
na playback, najdi sponzora dobrého,
jenž vysolí ti 80 táců okamžitě, na příděl.
Studovati můžeš u nás klidně,
jsi-li blbší, třeba i na univerzitě,
stačí zaplatit ministrovi drobné,
oni stejně poradí si, máme školné.
Jeď bezpečně tu hlavně, po dálnici,
za ten rovný terén to fakt stojí přeci,
za nadstandardní standard,
připlať si malý příplatek, čili majlant.
Zkrátka žití v demokracii a kapitál
je výborné, hoši naši, jen tak dál!
Hlavně nevyčnívat
Hlavně nevyčnívat,
moc se nevzpírat,
pochvalně povídat,
radši jen poslouchat.
Myslet si své v sobě,
neodmlouvat osobně,
nemluvit o své osobě,
nepřemýšlet o sobě.
Jsi-li člověk takový,
začni rychle od nuly,
vymaň se z této doby,
buď svůj a zcela nový!
Celebrity
Ty naše celebrity,
porazily by i celé Brity!
Zpívání anglicky,
neumět anglicky
- přemýšlet logicky.
Heslo našich stars,
já přidávám Wars.
Vždycky se hihňám velice,
když vidím ty naše umělce.
Je jich už plná česká ulice,
dřou opravdu velmi těžce!
U muzikálu panuje konkurence,
aneb kdo, co předělá lépe,
originál Draculy měli jsme jeden,
však moderně byl přesto upraven.
Prachy veliké točí se v showbyznysu,
já už ty namyšlence prostě neunesu,
hned dnes stěhuji se k dalekému lesu!
Čechové dnešní
Národeček poctivců,
z nichž každý rád pivo,
národeček vzdělanců,
neb každý tu ví všecko.
Upřímností hýříme
a ostatním přejeme,
humorem oplýváme
a korupci nebereme.
Jsme národ kritiků,
kde každý mele svojí,
jsme národ hrdobců,
co o uznání v řadě stojí.
Nejlépe rozumíme umění,
nejlépe chápeme fotbal,
jsme bravurní řečníci,
kteří se ještě radši poslouchaj.
Nejmenovaná slova
V obci Kamýk kávu melou,
často se u toho však perou,
hlavní mlynář potom zesiná
a nadává hlavně na syna.
V Litomyšli časem přišli,
jak účinně hubit myši,
pan Novák měl však námitku,
doteď mu tam říkají „dobytku“.
V Bydžově k večeru míhají se
duchové, skřítci a čarodějnice,
panu kovářovi je to ale stejně fuk,
dmýchá a vaří raději svůj bublifuk.
V Bystřici zas osypal se Mireček,
neboť snědl smrdutý syreček,
místo pudru dostal však sypkovinu
od té doby pyká otec za svou vinu.
V obci Kobylisy žije nyní muž už lysý,
bo paní Božka chtěla zastavit mu stáří.
Pan farář potom přišel jen k posteli
a pronesl větu, že zmýlená neplatí!
Ráno, kafe a já
Ráno, ráno, raníčko,
vychází nám sluníčko,
z postele mě vždy tahá
má milovaná černá káva.
Miluju tu vůni po pokoji,
přivstat si – to mi za to stojí,
trošku cukru a mléka jen
a hned je zas hezčí den!
Ke kávě dám si cosi sladkého,
neboť jsem hrozný mlsoun,
potom lépe jde se do toho
- se vší chutí a taky vervou!
Radu chtěla bych vám ještě dát,
zkuste si ráno o chloupek přivstat,
vynechte antidepresiva a prášek,
namísto tohoto nesmyslu a svinstva
- dejte si s radostí kávičku a koláček!
Co mě trápí
Promiňte mi, ale zas se směju.
Bože, jak jsou někteří lidé hloupí,
byť jinak dosti na slovo skoupí,
avšak co týká se bytostí těchto osobně
mluví, řeční a melou vítězoslavně.
U mě zavedeno pravidlo jedno jest
žiješ tu na vlastní pěst,
chovej se tak, aby ses za sebe nestyděl
a chceš-li brát - nejdříve dej!
Jak snadné je smát se člověku,
který je v maléru až po uši,
pomalu vypouští už duši.
Nemravnost pohnula se světem
a lidská morálka,
s tou je nadobro amen.
Jak snadné je vesele si podvádět,
jen brát, brát a jenom brát.
Kde je tu nějaký systém a řád?
Prý boží mlýny melou.
Nevím. Dále je to tak, že pomalu,
avšak jistě. Tak snad zase někdy příště.
Co dobrého zbylo lidem?
Proč se člověk tak příliš snadno
spřáhne se zlem? Blbě je mi.
Kéž by to všecko bylo snem…
Cesta do centra - cesta z centra
Pres, Praha, stres,
jeď snad raději přes
centrum ďury světa,
kde neštěkne ani pes.
Do Prahy jede se chvíli,
odtamtud však dlouho,
„vesničani“ nemají síly,
Pražáci říkají mi „slouho“.
V metru všici mimo mísu,
drží se mravního předpisu,
ochotný výraz oplatí ti
naráz - kopem do tvé řiti!
Ty pak opovaž se namítat,
budeš-li snad, budeš i litovat,
že jsi nedržel jazyk za zuby,
soběc ti smlouvu hned vypoví.
Lidé ne pražští Pražáka nepraští,
avšak naopak – je to zcela naopak.
Chceš-li, jeď do Prágy třeba na kole,
budeš kuchán v centru metropole!
Ztracena v prázdnotě
Všichni se mění, já zůstávám – já,
jsem tady sama - mezi figurkama,
proč není více štěstí a taky lásky,
lidé si občas sami dělají vrásky.
Šlo by to úplně jinak, ale ono to nejde,
bez trochy přání druhým lidem
jsme klidnější v tom chladném světě,
polykáme zlo, s davem se vezem.
Připadám si, jako bych se ztratila,
v duši jen neklid a hrobové ticho,
to, co tu včera ještě bývalo a bylo,
není tady, jsem sama a opuštěná.
Hledám ohýnek, jenž by mě krásně hřál,
hledám krapet pochopení – lidský dar,
toužím po poznání pravé lásky,
která nekončí odstřižením pásky.
Zas je mi do breku, v tajemném převleku
lidé chodí a sami sobě škodí, jsou bez vděku,
a přitom v srdci svém strádají
a chtěli by se dát rychle k útěku.
Pohádka o papírkách
Bylo, nebylo…
Studenti 21. století jsou prokletí,
neboť tajné papírky vzduchem letí,
jedno jest, jestli hudebka, či matika,
vždy na malý blanket najde se chvilinka.
Se vší nevolí jsou nejčastěji za voly
poctiví žáci, jež všechny nároky snáší,
pracují se svým vlastním mozečkem
a zkrátka nechtějí nic mít s taháčkem.
Bo existují mobily a všelijaké vymoženosti,
profesoři a učitelé se nechají ošálit dosti,
byť ještě věří v rytířské a morální ctnosti,
avšak - už málokdo je dobrákem od kosti.
Já se těmhle podvodníkům často směju,
neb každý, třebaže bez talentu, může…
Stále mnozí nechápou pravdu, kterou,
považuji za pravdu všech pravd – velikou!
Totiž, že neučíme se pro školu, ale pro sebe,
pomalu každý dneska školou proleze, avšak:
k čemu je člověku tento fakt, když je dutý,
neobejde se bez podvodů a tolika polopravd…
Já jen vesele klepu si na čelo, že by učení bolelo?
Ale kdepak! To není nedostatkem času, ni talentu,
vše je otázkou vůle, píle a vytrvalosti, někdy štěstí,
které za tebou přijde samo, jsi-li čestný, můj ty Čendo.
Jsi tím, kým se pasuješ
Vnukla se mi dneska myšlenka do duše,
taková, že člověk je tím, kým se pasuje.
Kupříkladu já, hloupá, byla jsem nevrlá
k sobě i ostatním, teď se za to stydím!
Chceš-li vidět svět vesele, pak usmívej se,
zamrač se a uvidíš, jak vše bude černé spíš.
Člověk je člověk a psychika udělá své,
ty však nepřelévej svou zlost na druhé!
Bylo mi i do breku, hledala jsem útěchu
a našla ji u lidí, kteří význam mají veliký!
I ty, pakliže jsi na dně, vstávej a pojď,
já dám ti ruku, s hlavou vzhůru choď.
Nedělej zbytečné drahoty z věcí,
v nichž problém vlastně ani není.
Patrně nyní budu vulgární a nebude to ono,
ale babička říkává: nejde-li o život, jde o hovno…
Něco tu nehraje
Prostě zdá se mi,
že něco nehraje,
že člověk a bída je.
Jako kdysi Poe Havrana,
já, byť ještě dosti zamlada,
píšu o lidech a životech…
Jedna chvíle změnila mi
kdysi směr a běh života,
vím, co znamená prázdnota.
Nedokázala jsem se smířit,
že lidi se spolu chtějí měřit,
a navždy odešel člověk moudrý.
Asi se mi stýská, v duši mi píská
červené světélko na poplach,
a to není, prosím, žádný tlach.
Hledáme problém tam, kde není,
lidé ze dne na den názor změní,
a lidská spravedlnost tu nikde není.
Nedávno jeden pán, na kterého dám,
řekl mi, že poslední dobou moc filozofuji,
ale neřekl mi, zda je to dobré či nikoli.
Od doby, co už nemyslím jako dítě,
hledím kolem sebe často a hbitě
a nelíbí se mi, jak se tady suše žije…
Všichni lidé mají duše, cit a srdce,
tak proč působíme jako bez duše?
Rádi si hrajeme na to, co nejsme…
Dneska nebaví mě žití, nebaví mě
svět, nevadí mi ale vstávat v pět.
Raději utíkám do své snové země.
Tam totiž jedni lidé druhým přejí,
smutek se tam v radost mění
a neexistuje tu pusto, natož strach!
Teď ale, já obracím konečně svůj list,
ze kterého jedině chtěla bych číst,
nač si k tělu pouštět splín – splíne, jdi pryč!
Cesta
Kdybych něco mohla udělat teď,
hned, já vrátila bych čas nazpět.
Pár věcí mne vážně velmi mrzí,
další malou trhlinku mám v srdci.
Čas ale člověk nevrátí, ten musí
běžet, letět – tak dopředu hledět
chtěla bych umět, další zaváhání
včas tušit, vycítit a snažit se obejít.
Človíčku můj milý, jsi mi tuze drahý,
já lituji, že neumím říci ti dost jasně
- mám tě ráda, moc, prostě strašně,
myslím na tě i v noci, jsme to ale cvoci!
Vždycky si říkám, že další chybu neudělám
a co se nestane – karty jsou zas rozdané,
opět je tu máme na stole, stejně rozložené,
na tváři nosím úsměv a v srdci smutek mám.
Dělat stejné chyby není vážný hřích, vidíš,
člověk je jednou takovým – to už nezměníš.
Mrzí mne, že stále do nás plete se osobnost,
ze které zlomí se i ta nejtvrdší lidská kost.
Věci existují různé, stejně tak pocity, city
jako ty vzpomínky hluboko do srdce vryty.
Pokaždé s tebou jsem šťastná i trpím,
neb vím, že jen svůj krásný sen si sním.
Tak trošku mimo realitu, volám svého….,
však ten je zase daleko a pánbů příliš vysoko.
Cesty daleké vedou do jiného města, kraje,
jenomže mnohem delší je nalézání cest,
které vedou ode mne - přímo k tobě
a končí v cíli. Přímo u srdce.
Noc
Den pomalinku končí,
slunko se s námi loučí,
já vyčkám, až svět sám se změní,
kdy ptáci ulehnou, obloha se setmí.
To nyní začínám cítit sílu,
ve tmě vidím krásnou vílu,
která přitančila ladně a s klidem,
aby vyprávěla svůj příběh lidem.
Nádech, výdech, krásně a zřetelně slyším,
nechám je volně plout po vlnách myšlenek.
Podívej, již vychází Měsíc a jeho princezny,
tou nejvěrnější z nich je půvabná Večernice.
Přivřu-li oči, mohu vidět její zlaté střevíce
a překrásné šaty, stále hledá svého prince.
Ona trpělivě čekala celý den - do večera,
aby k nám přitančila, tváře unavené rozzářila.
Mé představy rozplývají se pomalinku,
hřeje mne první paprsek – musím vyčkat,
další den prožít a těšit se až do setmění,
zdali přijde král Měsíc se svými princeznami.
