Znova nová
Znova nová
Jaksi stále nechápu,
kdo vlastně připravil takovou změnu?
Stále nevím….
Snad, že měním se jen já sama uvnitř sebe,
či dokonce celý svět?
Ten asi ne,
za změnou, kterou si procházím,
patrně stojí můj krásný věk.
Ne, nejsem ještě tak docela stará….
I když, číslo 18 je úctyhodné, že?
Samozřejmě, nemyslím slova tato zcela vážně,
avšak na druhou stranu,
již zase trošku jiný mám celkový pohled na svět.
Doufám, že i o něco rozšířenější své obzory.
Cítím sama na sobě,
já jsem přece o něco vyspělejší,
myslím teď duševně….
Ve spoustě věcí mám jasno.
Vím, co bych jednou chtěla dokázat,
znám jasně své cíle a stále mám i své sny,
věřím více sama sobě
a už ani nebojím se tmy.
Jenže, jsou i věci,
ve kterých mám ještě pěkný nepořádek!
Když podívám se kolem sebe,
vážně není mi jedno,
co se tady děje!
O politice raději nemluvit,
do ní ale ano – demográcie….
Patrně však,
námi zvolení (zás)tupci
odrážejí chování většiny z nás,
takový ten „průměr normálního člověka“.
Dříve štvalo mě
- vlastně všecko!
Velmi často, já mívala jsem chuť psát protestsong,
proti všem papalášům, proti všem rádoby lidem,
kteří stávají se, ano, plynem.
Jenže teď,
já jaksi nemám již potřebu bouřit se.
Toto období je již, doufám, úspěšně za mnou,
já chtěla bych s věcmi,
jež se mi ani trochu nelíbí
nějak pohnout.
Jako plus vnímám i to,
že konečně, já umím říci slůvko „ne“!
Ostatním lidem možná bude to chvíli nepříjemné,
poněvadž zvyklí byli až doposud na něco jiného….
Ujišťuji vás, já nemám v plánu klást
odpor vůči všemu a všem,
jen, potřebuji se utvrdit v tom,
co právě skutečně říká můj vjem.
A jak to vnímá mé srdce a cit,
což zní jako klišé, spíše,
ale je to zkrátka tak.
Krůček po krůčku kráčím
světem a po světě,
už také chápu, že nemusím se líbit lidem všem.
Koneckonců, i mě nejsou sympatičtí všichni,
a proto už tak nelpím na tom,
co si o mně ti druzí lidé laskavě myslí.
Vážím si více a více své rodiny a přátel
ti tu vždy budou pro mě…. a já jen pro ně!
Jsem jim za všechno opravdu velmi vděčná!
Ale jinak,
sbohem strachu a splíne
a ty vítej, můj dospělý živote!
Snad, že vše mi jednou vyjde,
třebaže určitě na cestě nejednou klopýtnu.
Co platí pro vždycky,
že chtěla bych
jednat jedině za sebe
a jedině jako já,
Kateřina Svobodová!
Totéž slovo
V mé duši je dnes tak jasno,
že snad ještě nikdy nebylo jasněji.
Chtěla bych poděkovat jedné osobě,
a to zcela osobně,
avšak nevím přesně jak,
aby neznělo to snad moc příliš….
Víte, ona osoba,
tedy spíše velká osobnost,
dává mi do srdce mého radost.
Vždy, když mám už všeho dost,
pak stačí jen jediný pohled,
a já vím,
že mé štěstí je jistě na dohled.
Kolikrát a zcela marně,
já hledala jsem člověka,
který tím pravým jest.
A hle, tu je!
Tak blízko,
až na dosah ruky.
Chovám k člověku tomuto
ten největší obdiv
a také potřebný respekt!
Nevím, zda již nejsem trapná,
v tom ohledu,
že ze srdce ráda
lidem svým milovaným třeba i několikrát děkuju.
Avšak já vím a cítím,
je to vážně potřeba!
Proto klidně dál budu trapnou,
hlavně když mohu vyjít ven
jen s tou nejčistší pravdou….
Ze srdce díky!
Vám
Ani nevíte, lidičky,
jak moc ráda píšu básničky.
Zrovinka dočetla jsem výtvory,
které mnou samotnou byly zpatlány.
Usoudila jsem po chvíli,
že snad měla bych psát o něco veseleji.
Přiznávám, mé básně
občas stanou se krásně
mou vlastní zpovědí.
Patrně musíte být již znaveni,
jak často hledám na světě spravedlnost,
dovolám se práva na svobody
a také velmi, kritizuji žití v demokracii….
Já však mohu se jen domnívat,
které to básně vyhovují vám.
Zda s trochou satiry,
s dávkou radosti,
či básně šťastné.
Opakem jsou básničky,
jež mají charakter spíše smutný.
Ano, jsou i takové
plné starostí, snad že i splínu?
Inu, snažím se vystihnout vše tak,
jak nejlépe svedu.
Já vždy hlavně doufám,
že neopomenu trochu elánu
a také naději,
kterou nacházím snadněji,
když svítí slunce
a lidé kráčejí spolu,
sobě po boku
a klidně i ruku v ruce.
Vím?
Promiňte mi, prosím vás,
ale já se nyní musím hrozně smát.
Vidím ve svých myšlenkách, obrazech,
jak to bylo tehdy,
když myslela jsem si zase,
už nevím přesně v jakém čase,
že skutečně vím…
A proč se vlastně směji?
Přijde mi prostě legrační
to ustálené slovní spojení: „já vím“.
Lidi, já blázen. Naivka.
Nedovedu pochopit,
proč jsem si vědomost
tak neoprávněně přiřknula!
Proto ten, kdo se vším klidem říká,
že ví, ten patrně představuje opak pravý.
Infinitiv slůvka vím je tak široký,
širý jak celý svět….
Od této chvíle,
já budu velmi opatrně s tímto
krásným slovem zacházet.
Ranní, na ráno
Crrrrrrrrrrrr!
Protivný budík drnčí zas,
už aby ho sepral ďas!
Je tu další den a mně se chce spát,
neb vstávání nemám ze srdce rád.
Jenomže, co naplat?
Probudit se člověk ráno stejně musí,
hned omílat si věci, které udělat se musí?
To potom nedivím se zakaboněné tváři,
kyselým výrazům se dílo výborně daří.
A co začít den nějak jinak?
Crrrrrrrrrrrr!
Pročpak, můj milý budíčku, drnčíš zas,
já tě již slyším, tvůj zvuk je plný krás!
Je tu další den a já už chtěla bych vsát,
neb vstávání z postýlky mám velmi rád.
Jaký bude asi dnešní den?
Myslím, že nabit radostmi jen!
Vážně těším se na věci, jež udělat musím,
nemohu se dočkat, zda něco nového si zkusím!
Paráda!
A že slunko venku nesvítí?
Či že dokonce prší?
Jé, to však bude barevné kvítí.
Cestou do práce a do školy,
ono pomůže mi překonat případné boly,
neboli bude-li snad ve dni příkoří,
ono myšlenky mé barvami zamoří,
že usměji se,
protáhnu své zlámané tělo,
zeptám se, co k snídani by se chtělo,
opláchnu svůj zmačkaný obličej
a půjdu zase ven – takový milý obyčej.
No, není svět krásný?
Na mou duši je!
A lidi?
Jakbysmet!
Vždyť každý se jen na mě směje,
komu by se ještě chtělo do postele?
Jednou
No, řekněte mi, přátelé,
čemu já se stále divím?
Vždyť tuto pravdu víc než dlouho vím.
Lidé totiž, najdou si vždy něco,
co mohlo by být dejme tomu jinak,
třeba i lépe, aspoň trošku…
Člověk z toho vážně kvete!
Leč jeden dělá, chudák, jak jen může,
ten druhý jej stejně klidně stáhne z kůže!
Nevím, jaký názor na věc celou máte třeba vy,
avšak mně už to někdy připadá zcela beznadějný.
Již víc než často mívám vyšší tlak,
bo prvý říká A, avšak druhý záměrně pravý opak!
Míním, že lidičky zasloužili by krapet do držtičky…
Ale já jim ji mlít nehodlám – umlela bych se,
neb doufám totiž, že spadnou na ni jednou sami,
to tehdy, až přijde správný čas a zamíchá se rolemi…
Vážně se již těším na tuto dobu,
nic jiného mi nezbývá, a proto se radši směju.
Když se člověku stýská…
Ach, ta dálka.
Stýská se mi, víš.
Místo pobývání tady,
já chtěla bych být s tebou spíš.
Zatímco mohu se jen koukat na svět.
Kam asi mé člověčí oko dohlédne?
Až tam, kde jsi ty? Ne.
Stýská se mi, víš.
Chtěla bych se s tebou setkat již.
Ten čas plyne, plyne a plyne.
Ty jsi avšak stále někde jinde,
ode mě ve světě, který je míle vzdálený…
Proč?
Myslím od rána jen na tebe,
vše, co dělám, se mi ukrutně plete.
Ach, ta dálka!
Chybíš mi....
Upřímnost
Jo, tak to znělo přímo upřímně,
kýváš hlavou a v duchu říkáš ne!
Jak může fungovat něco dobře,
když jde to naprosto proti sobě?
Občas těžko říkáme věci,
které skutečně právě myslíme si.
Lze také obtížně odhadnout,
do jaké míry je upřímnost správná.
Ona totiž upřímnost, mrška, mate,
leč, často si mezi sebou důležitě říkáme:
buď upřímný, člověče, jen neboj se.
Pakliže člověk dozví se pravdu,
jež se mu nelíbí, docela ho to poraní.
Upřímnost bývá tedy i nebezpečná.
Na druhou stranu, je-li člověk upřímný,
společnost jej klidně ocení, to je fakt.
Navíc, upřímnost může dodat
nám klid do duše – vážně, může.
Nemusíme přemýšlet, kde, co a komu
jsme kdysi kdesi možná nalhali…
Upřímnost,
to slovo nasadilo mi brouka do hlavy…
Skromnost – most - závist
Nevím jak vy, milí drazí lidé,
ale já mám nejraději lidi skromné.
Skromnost je obecně dobrá vlastnost.
Podle mě, samozřejmě.
Jen těžko hledám skromného člověka,
kdežto o neskromné pitomce,
já narážím svým nosem v jednom kuse.
Stačí podívat se výše, ne tak úplně vysoko.
Nemám už ráda to slovo, ale myslím na volené tupce,
no, teď tedy najdi jehlu v kupce.
Na mysli mé jsou lidé, kteří vévodí zdejší politice.
A nejen ti!
Všimla jsem si, že vepředu se drží ještě,
dejme tomu… jaksi slabší jedinci.
Mohou to být kusy z obyčejného lidu,
lidé, již v sobě nenalezli dostatek talentu,
avšak nemusí to být jen ti.
Pak tu máme ještě závistivé osoby,
ti jsou as nejhorší, řekla bych, co míníte vy?
Svou pleš zakrývají si tím, co nikdy nedokázali,
a asi nikdy nedokážou, jen med kolem úst si mažou.
Jenže já to vidím a myslím si o nich tedy své…
Je mi vážně velmi, velmi zle,
když spatřím takového člověka, který podvádí,
a pak svůj podařený výkon přede všemi předvádí.
Tak tomuto člověku, já zaručeně netleskám!
Znám pár lidí, jejichž předností je skromnost.
Tuším, že mají už také arogantních lidí dost,
avšak před egaři nic nezmůžeme.
Oni si stejně ve své mysli myslí,
že jsou těmi nejlepšími.
A vždy budou, nikoli nejlepšími,
ale slabomyslnými – to je zase jejich přednost,
kterou dávají na obdiv svou “skromnost“.
Není dobré lidi řadit do škatulek,
neb každá osobnost má i pár svých slabších chvilek.
Jenom nutno podotknouti, že chvilka,
ta trvá chvilku.
Buď radši skromný hned, můj synku!
Uf, jsme EURO – (ná)rod
Naše budoucnost je ve hvězdách,
kmotra Smrt chodí tiše po horách
a až bude nejvýše, tak klopýtne,
pak půjde dlouho ze strmého kopce.
Naštěstí, není to tak horkým faktem,
neb spolčeni jsme s modrým celkem,
jež zdobí přízvisko unikátní – unie,
kdekdo do ní s radostí vstupuje!
Byť neměla by, rozšiřuje se mafie,
lidem se zas tak dobře nežije,
třebaže ne úplně nejhůře,
avšak na čas moderní šlo by to lépe.
A co slůvko korupce, je častější než erupce,
globální oteplování na nás dýchá,
do neštěstí veze se celá Evropa jen zřídka,
blízko propasti nastane doba temná.
Systém demokratický zamrzl na začátku,
přiblížit lze se jedině k dobrému úpadku,
kam se rozhlédnu, vidím tuny odpadků,
raději dám si dovezenou oplatku.
Tak jako komunistický ideál,
i to DEMO, grácie, pokračuje dál,
a jako kdysi vládli jedni vybraní,
nám dnes velí velicí všeználci.
České ovečky pozorují, co míní ostatní,
stejným krokem chtěly bychom jít se státy,
kráčet po boku, hrdě jak hovnivál,
tu naši hroudičku tlačíme denně o kus dál.
Na občany běžné netřeba hleděti,
budoucnost lepší zas bude tu pro děti,
v zemi vzrůstá nezaměstnanost,
však utáhnout opasky, řečí bylo dost!
V televizi chytře dělají události,
člověče, buď dobrákem od kosti.
Namísto častých protestů proti Unii,
ukažte jim, jak se mají rády kobyly.
Prosperity a podnikání,
byť kdekdo práci uklízečky shání,
„podnikat může každý“,
ano, a kdo bude ten zaměstnaný běžný!?
Průměrné platy průměrně snižte všem,
hned za zákon připište sem,
že politikům platy mírně porostou,
neb důležitá odpovědnost leží jim na prsou.
Když blbci mají sněm,
počkat na ně jdu si ven,
uvidím na vlastí oči nečas,
už aby ty voly sepral ďas!
Teď těším se na dolby,
křičím jako malé dítě!
To bude zase parády,
vždy vznikají nové strany!
Místo politických skupinek,
vstanou v čele celého státu,
mafiáni z podnikatelských rodinek,
kteří jednou táhli nemalý podíl křesťanů.
Je mi vážně zle – toť věc veřejná,
hele, Ferda Mravenec, masa lidí zatleská.
A támhle paní Peace, v duši má jen sníh,
myslí na chvíli, kdy bude s premiérem pít líh.
Chtěla bych se stěhovat, jenže není kam,
neb už dost států bláhových je tam.
Budoucnost národa je v troskách,
a peníze z kasy prohrány v kostkách.
Krade se ve velkém,
jsem dítě ubohé – po bradě s mlékem.
Nevěřím lidem tu,
ale teď to snad nespletu….
…. Lidi, radujme se, jsme v Unii,
kde všichni rozum pozbyli,
zůstalo pár korun ve zlatu,
tak aspoň ty si pro sebe ukradnu!!!
Made in EU (Česká republika)
Pro lepší den
Když na světě není dosti radostí,
já zkouším veselit se z maličkostí.
Nedovolím očím, aby plakaly.
Nepodřídím se přeci osudu,
jakmile přijde a panovačně zavelí!
Nežli slzám, dám přednost úsměvu,
místo naříkání, pustím se radši do zpěvu.
Ženy za volantem
O ženách se říká,
že dovedou víc věcí najednou,
avšak co se řízení týká,
v myšlení ženy nastává mírná chyba.
Není pochyb o inteligenci a chytrosti,
jenomže udělat tolik úkonů v rychlosti,
to je, myslím, i nad ženské schopnosti,
naštěstí však, ne ve všem hledej dokonalosti.
Jak se říká, že muž je techničtější,
tomu věřila jsem kdysi jenom zřídka,
ale má dlouholetá myšlenka je již minulostí,
neb už prošla jsem si vlastní zkušeností.
Co týká se části teoretické,
to přijde mi ještě docela logické,
byť pár otázkám nerozumím,
avšak učit nazpaměť se taky umím.
Dopravní předpisy a značky jsou príma,
neboť občas je to pěkná psina.
Nejhorší pro mě jsou as rozjezdy,
bo je to vážně zátěž pro brzdy!
Naštěstí mám trpělivého instruktora,
který dobrou radu včas mi podá,
je-li nejhůře, chopí se i role řidiče
a připomíná mi trochu jednoho rodiče.
Troufám si tvrdit, že má občas dost,
taky se nedivím – ne vše, zatím, dokonale umím,
ale neříká se nadarmo „učený z nebe nespad“,
tuhle radu dávám k dobru i vám, je pravdivá!
Tož držím pěsti ženám a pěstí dám těm,
kdo snad by nevytrval a nadával jen,
odvahu a štěstí já teď přeju ženám všem ,
které jsou jaksi stále poprvé za volantem!
Na rozloučenou
Přešel mě humor ke konci prázdnin,
nikdy jsem nečekala, co se ještě dozvím.
Slunečná neděle, klidný pozdní večer,
proč člověk milovaný dnes navždy odešel?
Nikdy jsem nevěřila v boha, nevěřila v nebe,
avšak kamsi do nebes posílám teď Tebe!
Ze rtů zmizel mi úsměv, přešla mě veselá píseň,
už také vím, jak asi chutná člověk a tíseň.
Já byla v poměru pokrevním zcela cizí,
Tys však obdarovalas mě láskou čistou a ryzí,
tak proč vše krásné během chvilky zmizí?
Nyní ruku svou pokládám na srdce,
vzpomínky na Tebe jsou ukryty hluboce,
vím, že jsi byla, jsi a navždy budeš!
Už teď mi ale chybíš, ach, babičko, vrať se…
Život jsi neměla zrovna sladký,
prošla sis i krutostmi války.
Tvůj milovaný manžel zemřel brzy,
jak často jsi mi říkala, jak Tě to mrzí!
Ale teď? Znovu se setkáte!
Běž tedy za ním… Již čeká Tě.
Na tváří mé stéká pomaličku slza,
já stále pokouším se být dost silná,
jenomže se mi tak stýská!
Jak snadno všechno končí,
podívej, hle průvod smuteční!
Svíčku v ruce svírám i já,
plamínek pomalinku dohořívá.
Vlastně Ti to stále sluší, vypadáš jako ve spánku,
já Ti tedy, jen ty nejkrásnější sny přeju!
Nechť máš v duši pokoj, mír a lásku…
Proč jsem Tě tenkráte nedržela déle?
Teď věřím, že bylo by mi hned zas lépe.
Čas však nevrátím. Ten si plyne…
Babičko, oči mé už nevidí, ale koukám vzhůru,
snad jednou zažehnám svou zlou noční můru.
Děkuji Ti za všechno, byť rychle to uteklo!
Do nebe posílám Ti ještě krátký vzkaz:
v mém srdci žiješ, vzpomínkou ožíváš.
Dobré ráno…
