Zrcadlo
Láska podzimu
Je tu podzim a žluté cesty
vypráví tiše, co slyší listy.
K nám láska přichází tajně,
kdy šeptá lidem do uší,
že být sám se vůbec nesluší.
Podzimní depresi nechce se
vylézti a přinést neštěstí.
Jen my dva nevíme jestli
můžeme nechat se láskou
čistou a ryzí dočista svésti.
Ona vkradla se mezi nás
a kdo ví, zdali přijde zas?
Stín a zrcadlo
Přistupuji k zrcadlu, kde mihl se stín,
já zahlédla jsem jen divné stvoření,
z jehož bledé tváře vystupoval splín.
Po chvíli pochopila jsem, že tohle,
to, co jde jako mrtvola či kostlivec,
tohle, že jsem já? Vskutku divná věc.
Starosti usazené na duši těžko se
skryjí, neb snadno do tváře se vryjí
a člověk vypadá, že nespí i nejí.
Hledím soustředěně, co se semnou děje?
Nikdy nechtěla jsem skončit na dně
a hle, jsem, jak dlouho asi budu v něm?
Vím, mé starosti a problémy dělám si
zbytečně, ve mně vznikají, svírají jak kleště,
avšak já zkrátka musela jet pár chvil ještě.
Den plyne rychle a rychleji, všechny vazby
tiše se ztrácejí a světlo v mé duši už není,
neboť zhaslo mi a vzdálené jest jeho oživení.
Tak, kdybych chtěla, na místě – teď a tady
zemřu, zbude po mně sice holá díra, ale
co rok přes? Neštěkl by po mně ani pes!
Špatnou zprávu střídá stokrát horší,
kdy to ksakru všechno jenom skončí?
Jenomže co má skončit? A co bude pak?
Někdo řekne „nechej to tak“, srdce snaží
se zůstat statečné, tvář sice úsměvy hýří,
zatímco již dál nemohu, a přesto jsem tu.
Moc, mnoho, daleko víc, nejvíce – příliš!
Proč jsem taková? Dochází mi jistě síly,
poněvadž zapomněla jsem na důležité…
Jest zbytečné ptát se, zdali jsem v cíli?
Zrcadlo rozbila jsem na tisíce střepů,
které připomínat navždy mi budou větu:
„Seber se a vstaň, zkus to ještě malou chvíli,
dej mi ruku a hlavně nevzdávej se své víry,
pevně drž ji, i kdyby snad mámily tě lesní víly!“
Risk – zisk?
Vidíte, nespokojeností svítíte,
přestože vše bylo ukázkové,
vy se mračíte, neb nebyl tu zisk,
raději byste sázku za prachy risk.
Je mi blbě z lidí, kteří kol slídí
a kořisti dotknout se nebojí.
Jen šlápni si na člověka z masa
a kostí, on tě viny klidně zprostí,
dáš-li mu bolestné, se vší radostí.
Nedáš-li mu nic, začne skučet víc,
tedy zaplať nóbl pokoj v hotelu Ritz
a podejte si ruce, vy, kamarádi,
to pro prachy maj´ se lidi rádi!
21. století
Sedm miliard lidí,
z nichž každý jinam hledí,
každý den narození člověka,
přec cítím se sama – osiřelá.
Tu chudý, co nemá ani na vodu,
tam papaláši, jenž nevidí chudobu.
Tady je mnoho, či že snad víc,
támhle nemají ani zhola nic!
Jsme středem vesmíru, který nekončí,
jsme pyšní lidé, co menší poučí.
Toť vyspělá civilizace 21. století!
Život máme pestrý, až nás nudí,
někde jinde smrti se stále bojí.
Toť vyspělá civilizace 21. století!
Svět v míru zaručí nám OSN,
hned nato třese se rodná zem.
Toť vyspělá civilizace 21. století!
V televizi lidi magoří jen po honoráři,
členové vlády nestačí polykat salámy,
celebrity vypráví nám, jakou mají bídu,
zatímco si sedí v teplé vilce pěkně u krbu.
Nadřízení hrají si na diktátory,
div nedají zaměstnaným do huby.
Toť vyspělá civilizace 21. století!
Už aby přišli Mayové a tohle svinstvo
rozbili, neb neprávem říkat si lidstvo.
Toť vyspělá civilizace 21. století?
Protiklad
Hnusí se mi prohry,
a tak stále prohrávám,
když peníze mi dají,
hned je všem rozdávám.
Ostatní říkají, že mi nevěří
a proto pouštím je do dveří.
Je-li mi snad do pláče,
srdce jakoby na povel
rychleji ve mně zaskáče
a já motám smíchu chomáče.
Občas rozum říká stůj, srdce jdi,
člověče, tak už se jednou rozhodni.
Někdy bych vraždila,
tím spíše miluji,
sahám-li na vrchol,
často začínám od nuly.
I když cítím strach,
přímo jdu – jsem sebevrah?
Pakliže hádají se blbci,
mlčím, myslím si své přeci.
V tom největším tichu
křičím až do konce dechu.
Panuje-li v okolí veselí,
já radši zůstávám v posteli.
Pro jiné znamenají prachy víc,
nezlobte se, avšak pro mě nic.
Vráska
Ženy, máte vrásky?
Ty budou z lásky.
Ženy, máte rýhu?
Ta bude ze smíchu.
Ženy, máte prohlubně?
Ty značí myšlení úrovně.
Ženy, máte u vašich očí drážky?
To je znak zdraví, nechte prášky.
Ženy, máte doma zrcadlo?
A co vás to zase napadlo?
Snění v bdění
Zasedla jsem do lavice školní
a čekám na chvíli, kdy zvoní.
Tak trochu bloumám ve svém světě,
kráčím asi tři stopy nad zemí a sním,
že pak půjdu ven a dlouze se proletím.
Po oknech pomalinku stéká voda,
která sladká není. Prší – déšť dští.
Co když potom promáčí se moje křídla?
Milá tvář jakoby náhle odvrací mou
mysl od věci slzavé – mokrého okna.
I ona byla kdysi jako já, však teď vidí
a kouká, jak hlavu s nevděkem od ní otáčím,
neb pozoruji, co děje se - se světem okolním.
Vím, že ví, že chtěla bych vědět,
však i ona ví, že vím, že byla stejná,
poněvadž každý někdy v oblacích létá.
Jak krásné je tušit, oč vlastně běží,
jak krásné je, když dochází k spříznění
duší a kdosi cítí, proč srdce hlasitě mi buší.
Psaní
Nechci žádný dlouhý popis,
ale ráda poslala bych dopis.
Několik let žiju tady - na světě,
jak moc v zimě toužím po létě,
neboť i tvrdý led teplem roztaje.
Kdykoli projdu se mezi lidem,
cítím lhostejnost, trpím chladem.
Támhle jde, teď kolem mě, stále
dál a dál… je však jen kolemjdoucím,
kdo pozval by ho k sobě, snad král?
Lidi, píšu vám, že nebaví mě svět,
protože zlo dokáže zlomit nás hned.
Lidi, píšu vám, že nemám chuť žít,
poněvadž nechci prostě uvnitř shnít.
Lidi, píšu vám, že lze změnit neměnné,
neb i ryby v rybníce nejsou zkrátka němé.
Nedávno objevila jsem asi kouzlo všeho
- láska, víra, přátelství, laskavost, důvěra,
že stopl sis budíka? Tak zaspals. To je toho.
Pohádková
Vzpomínám na doby ve mlýně,
jak často sedávala jsem na klíně
vždy u své babičky milé a hodné
a přitom jedla buchty ještě horké.
Život krásný byl jako v pohádce,
mlynář vyprávěl o vílách a rusalce.
Děti rády lehávaly za pecí, z komína
čoudilo se, slyšíte rachot v mlýnici?
O Velikonocích chlapci splétali
pomlázky z vrbových proutků
a potom za děvčaty běhávali.
U rybníka od večera do noci
vysedával stále kdosi,
kdo vodníku se podobal
a mokré měl své šosy.
Během doby krásné - vánoční
bývaly večery zase o něco delší.
Zima prostupovala skrz
zmrzlá lidská těla,
která ukryta byla v kožichu.
Dětem ale nevadila,
neb z kopců rychle prosvištěla
dlouhá kolona,
jež ze sáněk stvořena byla.
Ženy v neděli daly se do parády,
zašly k muzice a do noci tancovaly.
Dneska? Jako by to bylo všecko včera!
Ležím v huňaté peřině, držím ruku
babičky, smějící se od ucha k uchu.
Škoda však, že panu mlynářovi vyhasla
fajfka, ženy už nechodí k muzice,
chlapci vyrostli a chodí do hostince,
nad pecí už není cítit teplo,
které hezky po pokoji se neslo,
když jedlo se, pilo a hlavně povídalo
o lesních vílách a taky o té rusalce.
Na dobrou noc
Sluníčko zapadá za kopec,
krajina pomalu usíná,
noc tiše padá nám do klína.
Ty pěkně zachumlej se do peřin,
vlasy rozhoď na polštář,
za chvíli uvidíš hvězdy a jejich zář.
Zavři své unavené oči,
lampičku v pokoji zhasni,
hezky se uveleb a dlouze se zasni.
Já budu tvou noční vílou,
která bude se ti ráda zdát, uvidíš,
jak krásně bude se ti dneska spát.
Přání
Na hrotu pera mám větu,
jak ráda řekla bych světu,
co přála bych si úplně nejvíce,
více, než všechny zlaté střevíce.
Nedala bych sobě, ale ostatním,
přání nejsou to věru hmotná,
děti však mohou snít si před spaním,
co asi pod stromek Ježíšek jim dá.
Lidem snad měl by nadělit radost,
se kterou hospodařit si budou sami,
dobrých lidí a lásky není nikdy dost,
a proto volám lásko – buď tu s námi.
Namísto jizvy na ústech jedinců
chtěla bych vidět samý úsměv,
místo kdejakých vrahů a spiklenců
chtěla bych objevit čestnosti projev.
Ježíšku, ty jsi přece malým pánem,
můžeme třeba stokrát říkati „amen“,
přesto se nic určitě výrazně nezmění,
neboť lidé sami měli by být ti, kdo činí.
Nezvaní hosté
Čelo tisknu na okenní rám,
venku poletuje sníh,
chtěla bych pryč, ale nevím kam,
křídla zalepil mi klih.
Na chodníku jen stopy lidí,
kolem mráz a chlad,
všichni kamsi do dáli hledí,
zatímco do duše neklid se mi vkrad.
Odbíjí půlnoc a já nemohu spát,
vidím vstupovat pýchu a závist,
jak moc chtějí si s námi ty dvě hrát
a to krásné, co ještě zbylo, roztrhat.
Vítány jsou velikým průvodem,
přec kdosi támhle nejde s davem,
neb stále věří v nemožné a doufá,
že dobro vždy vítězí a zlo pomalu couvá.
Předvánoční
Jak magické kouzlo jest vánoční čas,
smutky jdou stranou a radost je v nás.
Rok čekaly, aby mohly zas k nám,
Vánoce šťastné teď vinšuju vám!
Doba, jež mě těší, venku i sněží
a já pevně doufám, věřím a přeji si,
aby se lidé milovali a sobě pomáhali.
Vánoce však dýchají i minulostí,
vzpomínám s láskou a s důstojností
na ty, kteří ještě nedávno byli tu s námi.
Dary já nechci - jiným chci ze srdce dát,
ať se už konečně lidi přestanou prát
a začnou se na sebe raději usmívat.
Konec světa byl na letošek předpovězen,
jenže náš svět neskončí – nastane změna jen,
která snad dotkne se všech a všeho,
že najdeš snadno a lehce člověka poctivého!
Lidé si budou především rovni a budou schopni
veselit se, radovat se a žít i pro druhé,
svou pravou láskou léčit duše bolavé
a vdechnout světu jinou barvu!
Jak se již těším na ten čas,
kdy kouzlo Vánoc zasáhne nás!
Nechť necháme svést se klidem,
budeme tím jednotným lidem,
jež nežije válkami, nýbrž mírem.
Ježíšku, promiň, já už v tebe nevěřím,
však pokorně a s čistou duší se ti svěřím,
že budu opět o něco lepším člověkem,
který vzhlíží k ostatním s láskou a se vděkem.
V ulicích
Zas bloumám ulicí, na hlavě kapuci,
ještě netuším, nevím a neznám,
chyby své si bez hany přiznám.
Postrádám čistou lásku,
která je ukryta hluboko v nás,
jenomže držíme ji příliš pevně,
kol cítím pýchu, aroganci a mráz.
Na náměstí svítí strom vánoční,
z rádia jakoby naschvál zní Půlnoční,
v kostele vystupuje sbor hodnostářů,
já vidím jen nechutnou bandu papalášů.
Vzpomínám na babičku, na Havla,
stýská se mi po lidech, kteří už nejsou,
bože, víš-li, kde v tyto svátky jdou?
Snad kráčejí společně - bok po boku,
tvář nemají jednou provždy nadutu,
baví se náramně, jen pravdivostí září,
zatímco smrtelní se mezi sebou měří.
Co říci na hloupost lidskou víc?
Válkou nelze získat vůbec nic.
Smutek
A zase jsem sama tu,
na divném místě ve světě,
který spletl mi hlavu.
Už padám únavou a dlím,
čekám, co as sama změním.
Je pitomé, že lidi pitomí,
když významy slov si zamění,
přitom významy slov nejsou dané,
jsou přeci podle toho, jaké jim dáme.
Mám zlost sama na sebe,
neboť místo do tebe
hledím kamsi na nebe.
Nejsem však zahleděná,
jen musím hledat. Ať najdu cokoli,
snad smutek u srdce mě přebolí.
Přes strach
Na hrotu pera mám větu,
jak chtěla bych křičet světu,
že se ohromně bojím…
Když je člověku krásně,
má chuť psát jen básně,
jenomže strach přichází…
Jsem svobodná a volná,
svět velký na mě volá,
já však cítím úzkost…
Vidím tu přetvářku,
chce si mi brečet,
utíkat a vystoupit z davu…
Věci hebké jsou na dotek,
avšak pod kůží sakra pálí,
ta věčná faleš mi fakt vadí.
Však nehodlám být tou,
která prostě splývá s řadou,
půjdu jinam? Svou cestou.
Pojďme si zazpívat
Když ráno vstanu ze svýho stanu,
začnu ptát se, zda jsem v lásce.
Pakliže odpovím si, že jsem sama,
a že samota mě vlastně nevysává,
zapnu si gramofon a z plných plic si
zazpívám a budu velmi šťastná,
povznesena do vzduchoprázdna.
Když venku prší a déšť neodchází,
deštník nechám doma a celá zmoklá
půjdu městem, kde lidi zapomněli,
že život není o beznaději a chtějí
mě urazit, porazit a vaz mi srazit.
Já si zazpívám a budu velmi šťastná,
povznesena do vzduchoprázdna.
Když hvězdy nad hlavou, padám únavou
přitom nechce se mi spát, musím chvíli stát.
Tvář mám svou jednu, a ta mi stačí,
lidi se mračí, tak snad je těší,
že nejsem jak oni - tou nejlepší.
Radši si zazpívám a budu velmi šťastná,
povznesena do vzduchoprázdna.
Když bahnem hází myši na žáby,
směji se a prstem ťukám do hlavy,
proč měříme se, pak hloupě bojíme se,
co řekl kdo o nás a v tichosti ne,
kéž jedině nahlas dáme pravdivý hlas.
Já si zazpívám a budu velmi šťastná,
povznesena do vzduchoprázdna.
Když Vánoce jdou, lidi přijdou,
by mohli říci, že mají rádi,
poněvadž dobrý mrav je kamarádit
a moc se nelišit a lajnu nerušit,
za peníze se koupit a city neřešit,
a tak si zazpívám a budu velmi šťastná,
povznesena do vzduchoprázdna.
Když nemohu už a valím bulvy,
klidně jdu dál, ať třeba sní mě supi,
protože život můj je tuze krásný,
neboť v srdci není holý a prázdný,
láska žije v tom, kdo nebojí se a zpívá,
a proto si zazpívám a budu velmi šťastná,
povznesena do vzduchoprázdna.
Když nevěříte, to je mi líto,
ale jednou vyjde i boží síto
a lidi pak mohou litovat, že nedokázali,
jaké štěstí je milovat, svět si malovat,
smát se a nezapomenout z plných plic si
zazpívat a zkusit být šťastný,
být povznesen, sáhnout k nebi.
Když kdosi vsází, v jaký jsem fázi,
mě v zádech mrazí a v anabázi
vrátím se zpět, již nebude nás pět,
třebaže na duši churavím, opět se
postavím, vyskočím vzhůru a pak si
zazpívám a budu velmi šťastná,
povznesena do vzduchoprázdna...
